Řešení krize na polských hranicích má několik kroků. První musí vést k záchraně holých životů

Situace na polsko-běloruských hranicích je den ode dne vypjatější. Situaci zhoršují klesající teploty, které začínají tisíce migrantů ohrožovat na životech. Právě za ně jsem v úvodu svého plenárního projevu držela symbolickou minutu ticha. https://www.youtube.com/watch?v=hoDp_Tym5VY

Prvotními viníky tragické situace jsou strůjci tohoto hybridního útoku. Tím aktivním je běloruský diktátor Lukašenko, který podle všech dostupných důkazů vytvořil tuto ad hoc migrační vlnu, aby s ní destabilizoval Evropskou unii a potrestal ji za sankce, které na jeho režim uvalila. Pasivním strůjcem je ruský vůdce Vladimir Putin, který Lukašenkův autoritativní režim drží finančně při životě.

Těžko se však dožadovat politické zodpovědnosti za zneužívání civilních životů u politiků, kteří na takovém zneužívání postavili svou politickou moc. Řešení situace z hlediska lidských životů tedy najdeme pouze v dialogu mezi EU a Polskem.

Už tak nepřehledná situace se však ve výrocích politiků stává ještě nepřehlednější. Koho bychom tedy měli povolávat k zodpovědnosti? Jaký krok má kterému předcházet? Jakou roli má Brusel a jakou Varšava?

Řešení krize je třeba rozdělit do několika stupňů. První stupeň znamená zamezit tomu, aby u hranice EU umírali lidé. Blouznit v tomto prvním kroku o nějakém dialogu s Lukašenkem znamená prodlužovat agónii nevinných lidí v nehumánních podmínkách a přihlížet počítadlu mrtvých.

Na polsko-běloruské hranice by měla být v první řadě vyslána agentura Frontex. Ta je schopna řídit migrační proces a korektně posuzovat případný nárok pro vstup na půdu Evropské unie, stejně jako s tím před pár měsíci pomohla Litvě. Nemá smysl strašit nějakým „masovým přívalem migrantů“ – jejich žádosti lze s pomocí agentury posuzovat individuálně. Bylo by to konečně konkrétní řešení akutní situace, která není hodna civilizovaného světa, za který se my v EU považujeme, a která už si vyžádala několik životů.

Jelikož jakýkoli konstruktivní dialog s Lukašenkem coby strůjcem této špíny není z principu možný, musí to být Polsko, kdo neprodleně umožní přístup humanitárním organizacím. To je pořád první stupeň celého řešení.

Politická odpovědnost patří až k druhému stupni – a tady už EU jednat dokázala a sankce vůči Lukašenkovi zesílila. Tento ekonomický nástroj – spolu se zintenzivněním diplomatické práce – by se měl namířit i na mlčící podporovatele Lukašenkova režimu v čele s Putinem. Tady již nejde "jen" o Bělorusko a jeho občanskou společnost – Lukašenkův režim přímo ohrožuje ostatní státy Evropské unie. Zpřísnění sankcí se tedy může týkat i těch zemí, které Lukašenka podporují a udržují jeho režim při životě jako zombii.

A konečně, jsem přesvědčená, že bychom měli podpořit Polsko ve vyvolání Článku 4 smlouvy o NATO, tedy konzultace na úrovni NATO, jako tomu bylo v roce 2004 při krymské krizi na hranicích Litvy, Lotyšska a Polska. Mějme na paměti, že jsme byli vtaženi do plnohodnotného hybridního konfliktu, který ohrožuje bezpečnost občanů a územní celistvost. Jde o sílu reakce, která dlouhodobě podobné útoku odradí.

Aby měla takováto strategie význam, musíme však jako svobodný svět začít jednat v prvním stupni, od kterého všichni odvrací zrak. Pokud necháme na svých hranicích umrzat lidi, zdráhám se nás označovat za civilizované společenství.