Istanbulská úmluva je obětí dezinformací. Její ratifikace by pomohla prevenci násilí

Ženy nadále čelí sexuálnímu obtěžování, řada z nich každoročně prodělá děsivou zkušenost znásilnění. Ženy jsou dál v hrozivých statistikách bity svými partnery. Situace se nezlepšuje a odhaduje se, že ony hrozivé statistky jsou ve skutečnosti jen špičkou ledovce, neboť se ženy bojí o svých traumatických zážitcích hovořit – jednak proto, že právní systém jejich výpověď často shazuje a pachatelé zoufale často vyváznou bez trestu, jednak proto, že se tyto ženy často stávají oběťmi druhotné viktimizace, když jsou obviňovány, že si všechno vymyslely, že si to přibarvily, že si na to vzpomněly podezřele pozdě, nebo si to dokonce samy zavinily, protože byly opilé či vyzývavě oblečené.

S vidinou takové společenské reakce stále velké procento obětí sexuálního násilí zvolí variantu vytěsnění či mlčení. Z reakcí obětí známého psychiatra je patrné, jak těžké je svěřit se se svým traumatem, když se agresor může spolehnout, že zrak bude odvracet jeho instituce, psychiatrická komunita, média i veřejnost.

Z domácího násilí se vinou pandemie stala skrytá „stínová“ pandemie – tam, kde se schováváme před nehostinností vnějšího světa, čeká na velkou spoustu žen (a bohužel i dětí) mnohdy ještě nehostinnější realita.

Když Česká republika podepisovala Istanbulskou úmluvu, věřilo se, že jde o jasný signál, že násilí na ženách již nebude akceptováno. Že se konečně něco pohnulo. Bohužel, realita je jiná – sám podpis nic neznamená a žádná z českých vlád dosud Úmluvu neratifikovala.

Jedním z důvodů je i ten, že se obávají veřejného mínění části společnosti, která je pod vlivem dezinformační kampaně odpůrců Úmluvy. Nejčastějším mýtem, který se zakořenil u části české společnosti, je ten, že Istanbulská úmluva je ve skutečnosti jen zástěrkou pro implementaci tzv. „genderové ideologie“ do našich zákonů. Tato manipulace vzniká tak, že dezinterpretuje podstatu úmluvy, která řeší „genderově podmíněné násilí“. Genderově podmíněné znamená, že nejde o nějaké pouliční násilí, ale o takové, které vychází z mocenské nerovnováhy, a které až z 95 % páchají muži na ženách a dětech. V takové situaci se směřování k genderové rovnosti ve společnosti jeví jako klíčové pro řešení tragické situace – a rozhodně nesouvisí s nějakým „smazáváním rozdílů mezi muži a ženami“, jak někteří vyvozují (za vydatné podpory dezinformátorů).

Úmluva neobsahuje ani žádnou formulaci, které by chtěla na školách nějak nově definovat společenské role mužů a žen či zavádět více genderů. Jak upozorňuje brožura, kterou vypracoval v roce 2018 Úřad vlády, principy, jako je „rovnost mezi ženami a muži, genderové role bez stereotypů, vzájemná úcta, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích“, o kterých úmluva hovoří, jsou dávno obsažené v § 2 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona, podle něhož se vzdělání zakládá na principech „vzájemné úcty, pochopení, lidských práv a demokratického státu a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti“.

Velkou dezinformací ze strany odpůrců úmluvy je i zlehčování problému domácího násilí a zjednodušující představy o něm. V České republice zažila fyzické nebo sexuální násilí třetina žen (což zhruba odpovídá evropskému průměru) – u násilí ze strany partnera je číslo ještě o kousek větší. Organizace proFem před časem vyčíslila ekonomické náklady státu spojené s genderově podmíněným násilím na 14,5 miliardy ročně – číslo zahrnuje náklady na justici, sociální práci, ale i ekonomickou neaktivitu obětí.

Jedna ze lží Istanbulské úmluvě podsouvá, že je „diskriminační“, protože ignoruje mužské oběti domácího násilí. Jelikož drtivou většinu pachatelů domácího násilí tvoří muži, přizpůsobuje se tomuto faktu i jazyk úmluvy. Není však pravda, že násilí v opačném gardu vynechává – hned článek 2 mluví explicitně o „všech obětech“ – tedy i mužích a dětech. Jestli bychom se místo podobných úvah mohli nad něčím zamyslet, pak jsou to celospolečenské příčiny takové genderové nerovnováhy, které ústí až v asymetrii mezi pachateli domácího násilí. V tomhle případě beze zbytku platí, že všechno souvisí se vším.

Odpůrci Úmluvy se rovněž často uchylují k „právní analýze“, podle které nepřinese českému zákoníku nic nového: „naše zákony ohledně domácího násilí jsou dobré a zvnějšku nucenou genderistickou šílenost nepotřebují“. Ano, z hlediska trestního práva se dá říct, že až na možné dílčí úpravy již současný právní systém istanbulskou úmluvu naplňuje – trestněprávní rovina však tvoří pouhou třetinu úmluvy. Ta totiž navrhuje také opatření v oblastech, jako je prevence, dostupnost podpůrných služeb pro oběti či telefonních linek pomoci, systematické školení a vzdělávání apod. To všechno jsou naprosto stěžejní opory prevence genderově podmíněného násilí a Česká republika i další ze států, které ji dosud neratifikovaly, v těchto věcech potřebují zabrat.

Úmluva to sama samozřejmě nezvládne, ale vytvoří státu potřebný prostor pro pokrok v prevenci násilí a nese s sebou také symbolickou rovinu, neboť ukazuje, že státy EU problém vnímají a mají vůli ho řešit. V tomhle smyslu už samotná ratifikaci může být důležitým signálem tisícům stávajících obětí domácího násilí, že v tom nejsou samy a že pořád žijí ve společnosti, které jejich utrpení není lhostejné.

Ratifikovat Istanbulskou úmluvu znamená postavit se za práva žen. Její odpůrci ve skutečnosti nenabízejí alternativu, nabízejí jen bagatelizaci problému, odvádění diskuse na podružná či smyšlená témata a pokračující strkání hlavy do písku. My všichni z oněch šesti členských zemí, které úmluvu dosud neratifikovaly, bychom měli apelovat na své vlády, aby přestaly podléhat manipulacím. Zkušenosti z ostatních států prokazují, že Istanbulská úmluva je efektivní a praktický nástroj pro zlepšení prevence násilí i systému pomoci, který toto násilí v našich domácnostech i v ulicích konzervuje.

Není na co čekat – ratifikujme Istanbulskou úmluvu a prokažme, že pro násilí v moderní společnosti není místo.