Volný obchod s Vietnamem ano. Ale za jakou cenu?

Hlavním problémem současné dohody je to, že pokračuje ve strategii a způsobu obchodování, které Evropská komise následuje již celá desetiletí. Volný obchod na prvním místě – a lidská a pracovní práva, environmentální normy a udržitelný rozvoj až na druhém. Obvykle to znamená, že v „kapitolách o udržitelném rozvoji“ obchodních dohod, jako je CETA, Singapur, Korea atd., je část o všem, co chrání naše společné evropské hodnoty, přesvědčení a priority, nevymahatelná; a tudíž irelevantní.

Nemít vymahatelná pracovní práva nebo ochranu základní práv v dohodě se zemí, jako je například Kanada, je něco, co je většina lidí ochotna přijmout. Kanada je koneckonců známá svou silnou, otevřenou a svobodnou společností. Vietnam je jiný. Freedom House ho řadí mezi „nesvobodné“ země, v indexu svobody mírně nad Venezuelou, a mírně pod Kongem, Ruskem a Kazachstánem. Vietnam je autoritářskou formou své vlády blíže k Číně než k jakékoli evropské zemi. Státní dohled je dotěrný, všudypřítomný a systematický.

Pokud jde o kontrolu občanů, Vietnam vzhlíží ke svému velkému sousedovi – Číně. Nový zákon o kybernetické bezpečnosti, který vstoupil v platnost minulý rok, podporuje cenzuru online obsahu a země zavádí řešení zcela srovnatelná s čínskými. Nutí velké společnosti jako je Google ukládat informace o vietnamských uživatelích v zemi a nutí technologické společnosti, aby sdílely informace o svých uživatelích s vládou. To je pro nás jako Piráty z hlediska lidských práv naprosto nepřijatelné.

Vstoupila jsem do politiky, abych hájila české a evropské občany před touto orwellovskou sledovací taktikou. Zatýkání, rozsudky za trestné činy a fyzické útoky proti novinářům, blogerům a aktivistům v oblasti lidských práv pokračují a nebudou se touto obchodní a investiční dohodou měnit. A to je přesně ten problém. Součástí dohody nejsou žádné důvěryhodné, vymahatelné a funkční mechanismy ke zlepšení situace ve Vietnamu. Ačkoli se evropští vyjednavači pokusili takové záruky a mechanismy do dohody začlenit, celková politická situace se u průměrných Vietnamců nezlepší. Ve skutečnosti tato dohoda stabilizuje a rozšiřuje moc vietnamské vlády.

Političtí vůdci se musí rozhodnout, nakolik si cení základních svobod. Chceme my, Evropané, podporovat ekonomiku vlády, která brutálně potlačuje jakékoli demokratické principy? Vlády, která nebere ohled na pracovní zákony a bezohledně poškozuje vlastní životní prostředí? Chceme těžit z volného obchodu za každou cenu? Vezměme si jeden konkrétní příklad – textilní průmysl. Jedno z největších odvětví vietnamské ekonomiky, které je orientováno převážně exportně. Český textilní průmysl je do značné míry orientován na export, přičemž jeho největším obchodním partnerem jsou jiné členské státy EU. Vietnam, který by získal ještě větší přístup na evropský textilní trh, by v podstatě konkuroval českým výrobcům – ale pouze čeští výrobci musí dodržovat přísné pracovní regulace, regulace na ochranu spotřebitele a regulace životního prostředí, zatímco Vietnam, který je autoritářským státem, nikoliv.

Skandál mého českého kolegy a poslance Evropského parlamentu za ODS, Jana Zahradila, nám dává ještě další důvod, proč být obezřetní. Konflikt zájmů vedoucího poslance odpovědného za vyjednávání, který pan Zahradil až do konce vyjednávání nezveřejnil, nabízí otázku, jaký speciální ekonomický zájem mají někteří politici na úspěšném dokončení této dohody.

Pokud jsou toto všechno náklady nutné k obchodování s autoritářským režimem, musím říci: nedělejme to. Místo toho se zaměřme na dohody o volném obchodu s funkčními demokraciemi a u států jako je Vietnam požadujme prostřednictvím ekonomického diplomatického tlaku nejprve ochranu základních lidských práv předtím, než jim dáme bianco šek na tržní vstup do největšího ekonomického bloku na světě. Dlužíme to našemu trhu i jejich lidským právům.