Je politika pro všechny?

Když se projdu po ulici, vidím něco jiného: vidím mladé lidi, matky, nebo alternativní životní styly. Odpovídá stávající složení našich zástupců skutečnému složení společnosti a jejím preferencím? A je takto homogenně složená reprezentace vůbec schopná vnímat potřeby společnosti, která vypadá tak moc jinak? Opravdu se musíme smířit s tím, že to tak, jako každých pár let, „prostě vyšlo“?

Kde jsou ženy?

Podle dostupných dat od listopadu 1989 roste mezi českými ženami zájem o politiku. Přesto z nějakého důvodu proporčně vůbec neroste počet takových žen, které by do české politiky skutečně vstoupily. A nejde jen o ženy. Každý rok se konají desítky akcí a simulací pro zapojení mladých lidí, kteří tím pádem získávají politickou zkušenost, o níž mnozí starší kolegové před vstupem ani nesní. A nějakou politickou aktivitu dnes vyvíjí dosud nevídaný počet mladých – ať už je to studentské hnutí odkazující k bojům za demokracii, studentské stávky za klima nebo třeba jen vyvěšování duhových vlajek na podporu svých LGBT+ spolužáků v maturitních místnostech.

Mladí si prostě stále více a dříve uvědomují svou roli v globalizovaném světě a chtějí tento svět aktivně měnit k lepšímu. Přesto, jejich hlasy a tváře zřídkakdy proniknou do politiky samotné. Z toho je zřejmé, že musí existovat nějaké bariéry, které desítky let drží zájem určitých lidí o politiku... v dostatečné vzdálenosti od politiky.

Do chvíle, než jsem se před dvěma lety stala europoslankyní, jsem touhle optikou politiku téměř nevnímala. Dneska už vidím, že jsem spíš měla to štěstí. V Pirátské straně jsem si užívala možná největší stranickou demokracii z českých politických stran a dařilo se mi prosazovat svoje postoje – a nakonec i sebe.

Do Bruselu jen z Prahy?

Dvouletá zkušenost z Evropského parlamentu i stranická zkušenost, kde jsme po letech začali narážet do oněch neviditelných bariér, mi však postupně otevřela nové obzory a perspektivy. Mám velké privilegium pohybovat se v prostředí, které člověka nesoudí, je-li jakkoli jiný – mladý, trans, s dredy, nebo třeba s růžovými vlasy (mrk mrk!). Svoje největší politické zkušenosti zkrátka sbírám v prostředí, které nade všechno ctí svobodnou lidskou individualitu a přistupuje k ní s respektem. I moje strana však naráží na onen „skleněný strop“, podívám-li se, jak málo se Pirátkám daří (i chce) bojovat o čelní místa.

Ani přístup mé strany tedy zjevně není samospásný – neslavný start kampaně s jedinou lídryní před objektivem dokazuje, že problémy jsou mnohem hlubší a nejde jen o to založit mládežnickou organizaci, či zavést dětské koutky na akcích, aby se mohl zapojit kdokoli.

Nedávno jsem se svých sledujících na Instagramu ptala, zda si myslí, že pokud by zítra byli zvoleni poslanci, tak tu práci zvládnou. Výsledek? 53 % lidí si nevěří, že by tu práci dokázalo dělat. Není to žádný extrémně průkazný vzorek společnosti, mám poměrně mladé publikum - ale právě to je ten problém. Vytvořili jsme dojem, že je to práce, kterou může dělat jen pár vyvolených. Dokonce jsem se setkala s údivem, že jsem narozená v Mostě - vždyť do Evropského parlamentu se mohou dostat jen „pražáci“! Sama na sobě cítím, kolik sebevědomí získávám až za chodu, ve své funkci. I tuhle bariéru v hlavě se musíme jako společnost naučit prolamovat.

V demokracii by to ale neměla být práce pro vyvolené. V demokracii i dle naší Ústavy předpokládáme, že je schopen člověk funkci vykonávat od 18, respektive 21 let života, a není omezen ani počtem dětí či genderem. Jenom při pestřejším zastoupení bude naše demokracie funkční - neexistuje univerzální politik, který dokáže reprezentovat zájmy všech. Chci tedy, aby ho lidé přestali hledat, a začali hledat politika či političku v sobě. Každý životní zkušenost je nějak odrazem fungování společnosti a může se ucházet o to, aby byla politicky reprezentována.

I proto jsem se rozhodla věnovat letošní léto pozitivní kampani a nazvala jsem ji „Politika je pro všechny“. V ní budu ukazovat, jak politika skutečně vypadá, kde máme stále ve společnosti neviditelné bariéry a tvořit osvětu v tom, jak je bourat. Nebude to ale jen klasická pasivní osvětová kampaň, aby se lidé, co o tématu nic neví, dozvěděli něco nového (leč i v to věřím). Chtěla bych mít i kampaň motivující - aby má příští anketa, ať už bude na Instagramu, Facebooku, v hlavním vysílacím čase anebo při nějakém setkání tváří v tvář, vyšla pro většinu „ano, zvládli bychom to“.