Pravda bolí: O svůdnosti dezinformací

Závratná rychlost

Dezinformace, propaganda a různé další nástroje sloužící k manipulaci veřejného mínění jsou staré jako lidstvo samo. O nejstarších dezinformacích si ostatně můžete přečíst v mém předchozím článku. Za první dezinformaci globálního významu ráda označuji článek z roku 1983, který obvinil americkou vládu z toho, že uměle vytvořila zhoubný virus AIDS, aby vyvraždila homosexuální a afroamerickou část populace. Článek vyšel v jednom nenápadném deníku v indickém Novém Dillí. Už o čtyři roky později ovšem dezinformace obletěla celý svět, zabývaly se jí i hlavní americké zpravodajské kanály a zaznamenaly ji tak desítky milionů lidí. Mnozí jí věří dodnes.

Než se v 80. letech semínko lži uchytilo a než tato lež obletěla celý svět a infikovala seriózní debatu, trvalo to čtyři roky. Dnes se stejný proces vměstná spíš do čtyř minut. Moderní technologie umožňují šířit zprávy rychlostí a měrou, která předčila i ty nejdivočejší představy. Kromě vítaných pozitiv tohoto globálního propojení se tak sociální sítě staly také hybatelem dezinformačního byznysu.

Možná si říkáte, proč by mě to mělo zajímat, dezinformačním stránkám a skupinám se vyhýbám, a když náhodou na nějakou natrefím, umím zpracovat informace kriticky. Ve skutečnosti mají dezinformace přímý či nepřímý dopad na každého z nás. S čím se to vlastně potýkáme?

Rozděl a panuj

Prvořadým cílem dezinformačních a propagandistických kampaní není přesvědčit vás o konkrétní pravdě. Jejich smyslem je nastolit informační chaos, přehltit veřejnou debatu přemírou informací a podlomit v lidech víru v pravdu a fakta. Dezinformační kampaň vyhrocuje názorové rozdělení společnosti, vykopává mezi lidmi nepřeklenutelné příkopy. Nejvíce dezinformací se ostatně týká témat, která už společnost nějakým způsobem rozkližují, jelikož tam cítí největší šanci.

Radikálně rozdělená společnost je zranitelná vůči vnějšímu ohrožení. Lidé, kteří přestávají důvěřovat informacím kolem sebe, zpochybňují i základní principy a hodnoty, na kterých naše společnosti typicky stojí - vládu práva, úctu k ostatním, demokratické principy. Nebudou uznávat vládu, protože volební výsledky byly ovlivněny elitami v pozadí. Odmítnou nosit roušky, protože je to nástroj kontroly státu. Okupace jiného státu je v správná, protože místní lidé si to sami přáli. Něco z toho možná není pravda - ale mohla by být.

Jak přesně sami dezinformace živíme? Proč smyšlené a nebezpečné příběhy úspěšně plní náš informační prostor? V čem spočívá jejich osudová přitažlivost?

Kdo může za můj pos*raný život

Prvotní úspěch dezinformací zajišťuje jejich senzačnost. Stejně jako bulvár bude vždy v míře popularity a prodejnosti porážet seriózní žurnalistiku, tak dezinformace budou svou přitažlivostí vždy o krok napřed před zprávami ověřenými.

Seriózní novinařina promlouvá k našemu rozumu, dezinformace oslovuje to nízké, instinktivní, emocionální v nás. Živí naši pudovou touhu po tajemnu, násilí, sexu či skandálu. Poskytují jednoduché odpovědi na složité otázky a probouzejí tak v nás slast ze zdánlivého “pochopení”.

Je také důležitou taktikou dezinformací, že se podbízí již předpřipraveným postojům svých čtenářům, nabízí jim přesně ten pohled a výklad světa, jaký je pro ně příjemné slyšet, přestože neodpovídá realitě - takovému výkladu člověk leckdy “nadržuje”. Když je pro něj realita nepříjemná, jinými slovy když “pravda bolí”, z člověka, se kterým nesouhlasím, je najednou zkorumpovaný reptilián, za můj “pos*aný život” může spiknutí sionistických elit.

Jak se míchá účinný dezinformační koktejl, z jakých principů čerpá a co musí zkousnout ten, kdo ho vypouští? Jinými slovy, kdo jsou vlastně ti, kdo dezinformační kampaně sestavují? Tomu se budu věnovat ve svém příštím textu.