Dezinformace očima odborníků: sedm otázek, deset osobností

Po velkém úspěchu naší konference jsme usoudili, že by české debatě o dezinformacích prospěl nějaký souhrnný podklad, na kterém by se podíleli vybraní experti i lidé z praxe, kteří se s dezinformacemi profesně potýkají. Vytvořili jsme sadu sedmi otázek, které se nám od začátku kampaně jevily jako nejzajímavější, a na které dosavadní veřejná diskuse nenašla uspokojivé odpovědi. Výsledky šetření snad tenhle rest aspoň trochu napraví.

Naše studie je dalším z výstupů mojí kampaně #PravdaBolí, ve které jsme se snažila otevřít ucelenou a racionální veřejnou debatu o fenoménu dezinformací. Budu ráda, když naše studie poslouží jako cenný a seriózní podklad k nadcházejícím diskusím o tomto dosud stále neprobádaném fenoménu, který představuje pro Českou republiku mimořádné nebezpečí.

Má tedy existovat legislativa, která bude efektivně vymáhat nápravu? Co máme dělat, když někdo z našich blízkých „podlehne“ dezinformaci? A odkdy vnímáte dezinformace jako společenský problém?

Jak jsme se ptali, a co jsme se dozvěděli

Hned první otázka představovala výzvu, která je myslím součástí problému: Jak představit „dezinformace“ člověku, který se nepohybuje v prostředí médií či politiky? Pro marketingovou expertku a zakladatelku iniciativy #HolkyzMarketingu Pavlínu Louženskou je dezinformace „záměrně vymyšlená nepravdivá informace vytvořená za účelem manipulace“. Zkušený novinář a šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan chápe dezinformaci jako „opak pravdivé zprávy“ – dezinformace je pro něj „záměrně pokřivená, cíleně zdeformovaná informace (ideálně s nějakým tím zrnkem pravdy pro větší uvěřitelnost) šířená s cílem ovlivnit veřejné mínění či názor a zdravý úsudek jednotlivců“.

Jak se má člověk zachovat, pokud se s takovou dezinformací setká? Námi oslovení experti se vesměs shodují, že prioritou je přetržení řetězu – tedy hlavně ji dál nešířit. Abychom ale dezinformaci s včas identifikovali, neexistují lepší nástroj, než je kritický odstup od všech informací, které konzumujeme.

„Člověk nemusí tušit, že se setkává s dezinformací, proto by spíše naopak měl ke každé informaci přistupovat preventivně kriticky, brát ji v kontextu a nepodléhat tzv. confirmation bias, tedy tendenci důvěřovat spíše informaci, která potvrzuje náš názor,“ vysvětluje v našem šetření Milan Eibl, který se dezinformacemi zabývá coby vedoucí analytik Transparency International. „Uspěchaná informační doba je náchylná na přebírání cizích informací bez ověření – a proto je na každém, aby nepodlehl pouhému čtení titulků,“ dodává.

A jak zakročit konkrétně? Upozornit na dezinformaci, konfrontovat jejího původce, respektive šiřitele a obrátit se na všechny dostupné mechanismy daného kanálu, aby informaci neprodleně označil jako falešnou, případně ji stáhl.

Jak se ale zachovat, pokud šiřitelem dezinformace není anonymní cizinec, ale někdo přímo v našem okolí? Zakladatel serveru Manipulátoři.cz a autor knihy Média, lži a příliš rychlý mozek, Petr Nutil, nabízí recept: „Šíří-li něco takového vaši blízcí, mluvte s nimi o tom, nehádejte se, ale ukažte jim, že jsou to lži.“

Dotazník se ptal i na to, odkdy respondenti vnímají dezinformace jako závažný problém. Většina směřovala svou odpověď k roku 2014 a čas krymské krize, při které významně zesílila ruská hybridní propaganda. Právě na tento rok upozorňuje i analytik Jonáš Syrovátka z Prague Security Studies Institute: „Expertně se bavíme o roku 2014, kde byl nástroj moderních dezinformací využit v masovém měřítku Ruskou federací při konfliktu s Ukrajinou. Na úrovni osobní a občanské vidíme sílu dezinformací nejpozději od roku 2015, kdy se v kontextu tzv. migrační krize v České republice vytvořilo společensko-politické prostředí, v němž se hoaxům a konspiracím daří.“

Pro správnou identifikaci dezinformací je ovšem třeba jemnějšího rozlišení. Ne každou faktickou lež lze označit jako dezinformaci, neboť se například liší motivace jejich šíření. Omyl zkrátka není propaganda. Expertů jsme se proto ptali, zda podle nich lze považovat za dezinformaci i „vytržení z kontextu“ nebo „clickbait“. Peter Jančarik z Konspirátori.sk považuje tuto oblast za určitou „šedou zónu“: „Mezi snahou o atraktivnost a zavádějícím informováním je tenká čára.“ Pavlína Louženská se clickbaitu zastala: „Clickbait, na kterém vyrostl třeba server Buzzfeed, není dezinformační. Využívá titulky jako ‚Neuvěříte, kam se princ Harry koukal pornoherečce‘, aby si přitáhl traffic na web, ale jeho cílem není účelový podvrh.“

Další klíčové rozlišení vede mezi cílenou dezinformací, a „zaujatým názorem“, který je naopak základem zdravé demokracie. Podstatnou roli hraje tzv. confirmation bias, neboli zkreslení – lidé mají zkrátka přirozenou tendenci věřit tomu, co odpovídá jejich přesvědčením. Je to snazší a celkově příjemnější proces než svá přesvědčení klást v pochybnost, a ještě riskovat jejich podlomení novými zjištěními. Novinařina ale má poměrně jasná pravidla, jak do tohoto procesu vnést řád. Tím základním je povinnost odlišovat zpravodajství od publicistiky. „Pokud jde o názor, v první řadě by měl být jako názor označen. V médiích je to komentář či sloupek. Problém nastává, když dezinformační média vydávají tzv. ‚zprávy‘, ale bez přiznání do nich přimíchávají názory redakce, čímž porušují základní omezení zprávy na otázky ‚co, kdy, kde, jak‘. Tady už jsme v rovině dezinformací,“ vysvětluje šéfredaktor Manipulátoři.cz Jan Cemper.

Spoluzakladatel studentského projektu Masarykovy univerzity Zvol si info Vojtěch Bruk ještě dodává: „Na všechno existuje spousta úhlů pohledu. A ty, které se nám nelíbí, nemůžeme jen tak šmahem označit slovem ‚dezinformace‘. Pak jsou tu ale názory prokazatelně postavené na lživých a manipulacích. A bychom jako dezinformace označit měli.“

Studie tak směřovala k tomu hlavnímu, a to je řešení: Měla by existovat legislativa, která by dezinformace řešila? „Na jednoduchou otázku je složitá odpověď,“ nechal se slyšet Josef Džubak z Hoax.cz. „Mnoho lidí se obává cenzury a každý zákon může být zneužit. Ovšem svoboda slova nedává nikomu právo lhát a úmyslně klamat ostatní. To slovo ‚úmyslně‘ je důležité. Kde je hranice mezi tím, že sdílím zprávu, které věřím a nemyslím si, že je vylhaná a jak je složité prokázat, že tu vylhanou zprávu jsem si vymyslel?“ ptá se.

Podle Jana Cempera nemusí jít hned o legislativu, postrádá však větší zájem státu o tento problém. „Stát na jednu stranu ví, že dezinformace ovlivňují veřejné mínění. Třeba teď při vlnách epidemie koronaviru to pociťujeme všichni. Ale aktivně proti tomu moc nebojuje, nepodporuje fact-checkingové organizace. Přinejmenším veřejnoprávní média by měla mít své fact-checingové týmy. Včetně ČTK.“

Respondenti se rovněž podělili s recepty, jakými se proti vlastnímu šíření dezinformací zabezpečují jejich organizace. “Je to v podstatě redakční práce, kontrola a ověřování faktů,” popisuje například šéfredaktor reportážního oddělení ČT Marek Wollner.

Jsem moc ráda za tu desítku expertů, kteří se našeho šetření zúčastnili. Ať už novináři, marketingoví specialisté nebo analytici, jsou to vesměs lidé, kteří se tématu dezinformací profesně úzce věnují a pomáhají utvářet jeho vnímání i strategie, jak jej konfrontovat.

Z odpovědí je patrné, že na spoustě věcí panuje shoda. První kontakt s novodobou smrští dezinformací můžeme datovat na začátek krymské krize. Různily se naopak pohledy na legislativní ošetření, všichni jsou si nicméně vědomi, jak choulostivý úkol to je. Právě proto směřovala část otázek i k hlubšímu charakteru dezinformací, abychom se je naučili lépe odlišovat od vyhraněných názorů, ale i v dobré vůli šířených omylů. Mít názor a mýlit se je totiž naším plným právem. V dezinformacích tedy musíme v první řadě identifikova účel.

Expertní dotazník je jedním z klíčových výstupů naší kampaně #PravdaBolí. Je dostupný všem zájemcům a sama s ním budu pracovat i coby členka parlamentního výboru pro dezinformace.

Pokud vás zajímají všechny otázky a odpovědi, najdete je přehledně na webu naší kampaně www.pravdaboli.eu/ocimaodborniku.