Světla a stíny Lukašenkova Běloruska v roce 2020

To, co se nám může jevit jako jednoduchý průzkum našich filmových preferencí, je pro běloruské občany zásadní otázkou. Takovou, která bude nakonec zodpovězena u volebních uren 9. srpna. Kdyby v Bělorusku byly svobodné a spravedlivé volby, informační web TUT.BY by nepotřeboval filmové tituly, aby zamaskoval prezidentské kandidáty jako možné odpovědi. Volební průzkumy, fyzické i virtuální, jsou v nejstarší evropské diktatuře zakázány.

„Single man“ Aleksandr Lukašenko vládne zemi železnou rukou od roku 1994, kdy popel SSSR ještě stále doutnal. K dnešnímu dni vykonal již pět mandátů a nezdá se, že by chtěl ustoupit do pozadí. Většina analytiků se shoduje na tom, že navzdory současným nepokojům v neděli dosáhne dalšího snadného vítězství a bude pokračovat ve svojí autoritářské vládě.

„Tři ženy“ z opozice vzešly ze tří politických kampaní, kterým se vláda pokoušela zabránit. Jejich cílem je nasměrovat hněv lidí k volebním urnám. Veronika Cepkalo je manželkou Valerije Cepkala, bývalého velvyslance a ředitele běloruského Hi-Tech parku; byl mu odepřen status kandidáta, když podle vlády nezískal potřebný počet podpisů. Maria Kolesniková je bývalá členka kampaně Viktara Babaryky, nyní politického vězně, kterému byla rovněž odepřena účast ve volbách. Světlana Tichanovská je manželkou populárního YouTubera Sergeje Tichanovského, který byl po oznámení prezidentské kandidatury zatčen běloruskými zvláštními silami.

Cepkalo a Kolesniková nyní spojily síly s Tichanovskou, která se stala tváří opozice a Lukašenkovým hlavním soupeřem. Tisíce Bělorusů se zúčastnily shromáždění, která pořádala po celé zemi, což ovšem nezabránilo Lukaškovi ve vyhrožování občanům, kteří se v ulicích shromažďovali nebo kteří prostě jen dělali hudební videa. Od začátku protestů v roce 2020 byly stovky lidí zatčeny. Sama Tichanovská byla nucena poslat své děti do zahraničí poté, co jí bylo sděleno, že mohou být vzaty do státní péče. Podle nedávné zprávy Amnesty International není s podivem, že ženy, které se staví proti Lukašenkovi, čelí zastrašování a útokům ze strany vlády docela běžně.

Geopolitika Běloruska

Lukašenko má, obecně vzato, blízko k Putinovu Rusku, a to z velmi dobrých důvodů: v roce 1999 podepsaly Bělorusko a Ruská federace Smlouvu o vzniku Svazového státu Ruska a Běloruska, která obsahovala závazek ke koordinaci sociální a zahraniční politiky a z dlouhodobého hlediska ke zřízení společného parlamentu a jednotné měny. Od této integrace se sice upustilo, oba státy ale nadále pěstují speciální partnerské vztahy prostřednictvím Euroasijského ekonomického svazu; až do roku 2019 Bělorusko využívalo výhodných smluv na dovoz ropy a zemního plynu z ruského vnitrozemí. Od Euromajdanu a invaze na Krym v roce 2014 se však vztahy ochladily a Bělorusko přikročilo k plachému sbližování se západem.

Logika běloruské zahraniční politiky je odrazem jeho geografické polohy. Lukašenko usiluje o neustálé vyvažování mezi dvěma sférami vlivu, západem a Ruskem. Jako vnitrozemský stát vmáčknutý mezi dvěma mocenskými bloky se snaží přežít tak, že odolává tlakům z obou stran pomocí vyjednávacích nástrojů a udržováním neutrálního postoje k nejdůležitějším otázkám; Lukašenko upírá zrak na západ i na východ, obávajíc se změny režimu nebo náhlé ztráty suverenity země.

Díky nedávnému ruskému rozpínání v zahraničí si Lukašenko uvědomil, že by jeho země mohla být další v pořadí na seznamu ruských invazí, což ho přimělo přiklonit se ke znovuoživenému běloruskému nacionalismu tak, aby si získal další podporu mezi protiruskými občany. Na konci července bylo zatčeno 33 vojáků ruské vojenské společnosti Wagner Group a obviněno státem kontrolovanými médii z pokusu o destabilizaci země. Podrobnosti, které odhalilo Radio Liberty, však líčí jiný příběh: jednotky jednoduše využily Bělorusko, aby se dostaly do Súdánu, kde je jejich najímatel v současné době aktivní. Zatčení tak s největší pravděpodobností posloužilo prezidentovi jako strašák, díky kterému by se mohl udržet u moci a pokračovat v tvrdých zákrocích prosti disidentům.

„Miluj, bojuj, zvítěz“

Během svého mimořádně dlouhého funkčního období Lukašenko pokračoval v sovětizaci, nebo přesněji v rusifikaci země, která začala za SSSR. Dnes je v celé zemi pouze sedm škol běloruského jazyka, ovšem jak se zdá, stále více Bělorusů je rozhodnuto znovu nalézt svou národní identitu. I když se nyní Lukašenko patrně rozhodnul distancovat od Ruska, zdaleka neudělá totéž se svým autoritářským titulem.

Lukašenkovo šesté funkční období je za rohem, ale v kontextu národní obrody a ekonomické stagnace uprostřed pandemie se Tichanovská objevuje jako maják naděje a demokratické obnovy. Stovky politických vězňů, umlčených disidentů a rozhořčených občanů jsou připomínkou toho, že Bělorusové si zaslouží svobodné a spravedlivé volby a zemi, která se řídí právním státem a fungujícími a zodpovědnými demokratickými institucemi, které zaručují lidská práva.

Evropská unie v tom musí sehrát svou roli tak, že bude nahlas podporovat demokratické požadavky Bělorusů i výzvy ke zrušení trestu smrti. Musí se prokázat jako spolehlivá síla, která se vždy starala o svého souseda. O souseda, jehož snad budeme mít to štěstí jednoho dne přivítat v naší evropské rodině.