Postaví si EU „malý most“ od jednomyslnosti ke kvalifikované většině?

„Maďarsko blokuje peníze pro Ukrajinu jako odplatu za to, že ho Komise obvinila ze zneužívaní fondů.“ „Kypr odmítá uvalit sankce na diktátora Lukašenka, dokud se nevyřeší jeho spor s Tureckem.“ „Francie odmítá zrušit drahé přesouvání Evropského parlamentu do francouzského Štrasburku.“

To jsou ty nejvýraznější příklady využívání práva veta, nebo také tzv. jednomyslnosti, členskými státy EU v posledních letech. Zdálo se, že jsme v mrtvém bodě debaty. Bez souhlasu všech členských zemí se nedá právo veta odstranit, a tuto změnu některé země odmítají.

Tohoto „slona v místnosti“ potvrdila i loňská Konference o budoucnosti Evropy. Občané totiž „silně“ doporučili opustit jednomyslné hlasování. Možnosti ale vyčerpány nejsou, a jedna z nich se skloňuje v bruselských kuloárech už několik měsíců - a Evropský parlament k ní již pár týdnů chystá vlastní návrh používání. Řeč je o tzv. klauzulích passerelle.

Malý most
Právě tzv. překlenovací klauzule („passerelle“ znamená francouzsky „malý most“) takovou možnost otevírá. Česká republika byla dokonce tou zemí, která při svém nedávném předsednictví Radě EU otevřela debatu o této klauzuli napříč členskými státy. Překlenovací klauzuli nicméně zavedla už v roce 2007 Lisabonská smlouva, jeden ze zásadních dokumentů upravujících fungování celé EU.

A co přináší malý most za zázrak? Stručně řečeno umožňuje měnit některá pravidla, aniž by bylo nutné reformovat smlouvy. Obsáhleji řečeno jsou překlenovací klauzule mechanismem, který upravuje pravidla rozhodování, jež ovlivňují akty Rady tím, že umožňují přechod od jednomyslného hlasování k hlasování kvalifikovanou většinou nebo od zvláštního legislativního postupu k řádnému legislativnímu postupu. A na rozdíl od formální revize smlouvy jejich použití nevyžaduje národní ratifikaci.

Aby se nyní mohla aktivovat klauzule, která by zrušila jednomyslné hlasování ve vybraných oblastech (zejména v zahraniční politice), musela by dostat souhlas všech ministrů EU v Radě (a v některých případech také souhlas Evropského parlamentu). Alternativní hlasování tzv. kvalifikovanou většinou by znamenalo, že změnu musí podpořit alespoň 15 zemí sedmadvacítky (což by znamenalo, že takový postoj reprezentuje 65 % z celkového počtu obyvatel EU).

Přijde Orbán o možnost tlačit na Ukrajinu kvůli ochraně vlastních dotací? Dočkáme se takových změn?

Považuji to za nezbytně nutné. A sobecké státy nejsou jediným důvodem. Zahraniční politika nikdy nebude silná, dokud bude roztříštěná. Pokud náš unijní „ministr zahraničí“ Borell řekne jednu věc, Macron zavolá do Moskvy věc jinou a premiéři zemí V4 si mimo svá ministerstva domluví postup třetí, nebude žádný z našich oponentů, ale ani partnerů brát Evropskou unii jako spolehlivého a rovnocenného partnera. A na tom ve výsledku tratíme úplně všichni.