Kdo hlídá hlídače? Případ Snowden a role whistleblowerů

Takto popisuje Edward Snowden ve své biografii Permanent Record jednu z indoktrinačních schůzek, kterých se účastnil v CIA - roky předtím, než takzvaně zahvízdal na píšťalku. Snowden je bývalý zaměstnanec CIA, který vešel do povědomí lidí jako whistleblower, když zveřejnil informace odhalující globální sledovací praktiky americké NSA. Tyto úniky následně vyvolaly debatu napříč světem o soukromí lidí a národní bezpečnosti - a přivedly ho do života v exilu, momentálně na ruské půdě.

Quis custodiet ipsos custodes? Kdo hlídá hlídače? V tomto případě: kdo určuje, že zpravodajské služby nebudou pošlapávat práva občanů, která mají chránit? Tajemství zahalující zpravodajské služby může být tak enormní, že snadno uniknou demokratické kontrole, jak ukázala právě odhalení Snowdena. Jeden takový příklad je role soudu zahraničního zpravodajského dohledu (FISA Court). Jeho funkcí by mělo být rozhodovat a dohlížet na žádosti o sledování jednotlivců v zahraničí od NSA, FBI a dalších zpravodajských agentur, podezřelých z konspirování proti své zemi.

Soud však tajně zavedl důležité legislativní precedenty, které umožnily NSA sbírat ohromná množství dat. Rozsah tohoto dohledu bez povolení dokonce vedl k rezignaci jednoho ze soudců. FISA se stal svévolným arbitrem jednoho názoru kvůli nedostatečné vyváženosti nominovaných soudců, mimojiné kvůli absenci dohledu Kongresu při jejich jmenování a tlaku veřejnosti i organizací na jejich odpovědnost a nezávislost na vládě.

Snowden popisuje podobný mechanismus ve zpravodajských službách: jakmile jste jednou součástí skupiny, najednou nemáte jen povolení, ale přímo povinnost lhát, zatajovat, přetvařovat se a předstírat. To vytváří pocit kmenové příslušnosti, který pak vede mnoho lidí k víře, že jejich primární oddanost by měla být instituci, nikoli vládě práva. Je to právě Snowdenova věrnost vládě práva a nikoli instituci, pro níž pracoval, která ho vedla k odhalení rozsahu hromadného sledování, prováděného americkou vládou. Snowden „hacknul“ systém odkrytím nebezpečí, které plyne z umožnění mocným institucím pracovat ve stínech; a odhalil mocenskou kolaboraci soudu FISA a NSA, mimo jakoukoli veřejnou kontrolu.

Média jednomyslně zarámovala morální otázku, vyplývající ze Snowdenových úniků, jako střet mezi bezpečností a soukromím: dvě základní dimenze našich životů, které mají být údajně ve věčném konfliktu. Ale co když označíme i toto extrémní tajnůstkářství daných institucí za hrozbu pro naši bezpečnost? Integrita země a jejích občanů může být ohrožována externími aktéry, stejně jako vnitřními nepřáteli.

Funkce whistleblowerů je podobná systému záchranné brzdy v politickém systému: jsou to uvědomnělí jedinci, kteří jednají pro veřejné dobro ve chvíli, kdy se ti, co měli jednat ve veřejném zájmu, stanou hrozbou, proti níž měli bojovat. V roce 2010 publikovala Chelsea Manning na WikiLeaks šokující videa masakrů civilistů spáchaných americkými vojáky v Iráku a Afgánistánu. V roce 2015 odhalil Antoine Deltour rozsah daňových úlev, které byly “legálně” přiznány stovkám nadnárodních společností přímo v srdci Evropy. O rok později vypustil aktivista pod pseudonymem John Doe miliony dokumentů, tzv. Panama Papers, poskytujících konkrétní důkazy o rozsáhlém využívání daňových rájů miliardáři a světovými vůdci. Snowden se vzdal své velké mzdy a jisté pozice jako vládní dodavatel - za cenu odhalení přestupků své vlády.

Po volání o odstranění Snowdena v roce 2014 Trump nečekaně přišel s prohlášením, že zvažuje udělení milosti pro Edwarda Snowdena. Ačkoli se můžeme jen dohadovat, co stojí za touto nečekanou změnou postoje, americký prezident by si konečně mohl připsat správné rozhodnutí. Whistlebloweři mají zásadní moc nechat veřejnost hlídat hlídače. A právě proto by měl být Snowden omilostněn.