Informační válka v Gruzii a Východním Partnerství

Rusko označovalo Gruzii jako “špatného strážce míru” či dokonce “nebezpečného agresora”, vůči kterému má takový mírotvorce jako Ruská federace závazek zakročit a vstoupit do konfliktu, aby ochránili nevinné občané. Viděli jsme ukázku rané formy dezinformační operace založené na emocích, která je již dnes smutnou normou.

Objevily se první nevojenské zásahy, které Kreml předtím testoval také v Estonsku. A tak se osudy Gruzie a Estonska brzy staly pro mezinárodní společenství varovnými signály, že ruské taktiky se mění. Nebyly ale bohužel varovné dostatečně, neboť mezinárodní společenství je víceméně ignorovalo. Události však byly budíčkem pro většinu Gruzínců, kteří dosud ruské působení v regionu zlehčovali.

Gruzie je od té doby sužována masivní dezinformační agresí, která se snaží podkopat její stabilitu. Gruzínští občané se dosud nesrovnali s déle než dekádu trvající stálou ruskou okupací pětiny jejich území. Samotné okupování území a strategicky umístěné ruské základny v Gruzii představují závažný geopolitický a bezpečnostní problém. Pravidelně pokračují vojenské provokace, např. únosy místních obyvatel ruskými jednotkami, či tvz. borderizace, neboli fyzické posouvání hranice přes noc. Gruziinci jsou oběťmi geopolitické šikany, přes noc se mohou v podstatě octnout na okupovaném území pod zákazem pohybu.

Pocit hrozby dalšího konfliktu je v Gruzii všudypřítomný.

Typické dezinformace ve Východním Partnerství

Dezinformace mají mnohdy devastující účinky na demokratickou strukturu zemí po celém světě. Neexistuje ovšem snadný způsob, jak měřit jejich dopad na jakoukoliv společnost. Můžeme ale posuzovat, jak silně konkrétní dezinformace zakořenily ve společnosti, pomohou nám k tomu průzkumy veřejného mínění. Z jejich zaměření lze přinejmenším vyčíst souvislosti a motivy. A při pohledu na ruské dezinformace v Gruzii se největším trnem v oku zdá být sbližování Gruzie s EU a případné členství v NATO. Právě tyto dvě organizace a potažmo západní kultura v-bec se proto stávají typickým terčem manipulací ruských médií a dezinformací.

Mezi nejrozšířenější manipulace médií patří, že samotné směřování ke členství Ukrajiny a Gruzie v NATO i EU ohrožuje ruskou bezpečnost a další intergrace obou zemí tak může vyvolat konflikt. Další ruskými zdroji šířenou fámou je, že hlavním cílem spolupráce Bruselu s Gruzií a Ukrajinou je výhradně provokace Kremlu, čili i Gruziinci jsou de facto obětí unijních záměrů a jejich integrace omezí gruzínskou kulturní identitu.

Většina dezinformačních kampaní tak cíli na prohlubování kulturní propasti mezi “východem a západem” a snaží se vytvářet narativ neslučitelných kulturních hodnot a podpořit pohled, podle něhož Evropa (či obecně západ) je zkažený a dekadentní: viníkem požáru Notre-Dame je tak třeba označován LGBT aktivismus, stejnopohlavní sňatky jsou dokonce i možnou příčinou epidemie koronaviru. Pro-ruská média podobně “varovala” Bělorusy před “gay fašismem” v Evropě a USA.

Bělorusko se potýká i s dlouhodobou kampaní, která tvrdí, že podmínkou vstupu do NATO je legalizace stejnopohlavních svazků (stejná dezinformace byla použita před podpisem Asociačních dohod mezi EU a Gruzií). Další krásnou ukázkou dezinformace o dekadentnosti a zkaženosti západu byla reportáž ruským Bazpromem vlastněné televizní stanice NTV, která tvrdila, že bohatí gayové si mohou na veletrhu v Bruselu kupovat děti. Všechny tyto dezinformace mají společný cíl: odradit Gruzínce od vstupu do NATO a prohlubování vztahů s EU a dál oslabovat pro-západní cítění.

Průzkumy naznačují, že se tyto kampaně sice usadily ve ve veřejném mínění, jejich úspěšnost ale nebude nijak závratná, což potvrzuje i výzkumn Zaza Shengelia zveřejněný na Visegrad Insight. Podpora v členství NATO se celou dekádu pohybuje mezi 70 až 80 % a 83 % Gruzínců v posledních průzkumech stále považuje Rusko jako největší politickou a 72% jako ekonomickou hrozbu, přičemž 77 % věří, že ruská agrese nikdy neskončila.

Mediální prostředí ve Východním partnerství

Po mnoho let byla nejsilnějším médiem ve všech zemích východního partnerství televize: až 90 % rezidentů těchto zemí věří, že televize ovlivňuje názory veřejnosti. Gruzie, ale i Moldávie a Ukrajina mají dlouhodobé problémy s mediálním sektorem, který se ani od podepsání asociačních dohod s EU nezlepšil.

Rapidně stoupá užívání internetu a sociálních médií v Gruzii i v Moldávii. Na Ukrajině se sociální média používají méně, což podle Transparency International může být způsobeno zákazem oblíbených ruských sociálních sítí Vkontakte a Odnoklassniki, na které se tedy často uživatelé přihlašují přes cizí VPN. V Moldavě je nejoblíbenější Odnoklasnikki a Facebook, v Gruzii je dominuje Facebook. Používání Twitteru zůstává stále nízké ve všech těchto třech zemích.

Velká část populace, hlavně ta mladší, začala používat sociální platformy jako hlavní zdroj zpravodajství, což prohlubuje náchylnost k fake news i cizím vlivům. Sputnik i RT dokáží ve všech zemích východního partnerství přes online platformy dosáhnout i tam, kde jsou mají zakázaný přístup coby zpravodajové.

Většina výzkumníků zabývajících se dezinformacemi varuje, že jazykové, náboženské a národnostní menšiny jsou obzvlášť náchylné k dezinformacím, nejvíce v zemích, kde pokulhává jejich integrace. Jde hlavně o menšiny Arménů, Ázerbájdžánců a Turků v Gruzii, které nemluví gruzínským jazykem, ale rusky nebo turecky. Právě na ně tak cílí velká část dezinformací, neboť vinou špatné integrace nefungují jejich vazby na většinovou společnost a zůstávají odtržené a zranitelné. Průzkumy ukazují, že je u nich podpora integrace s EU a členství v NATO v porovnání s většinovou společností mnohem menší.

V rámci boje proti ruským kampaním byla ruská státní televize v roce 2008 zakázána a místo ní byl zřízen trans-kavkazský televizní kanál v ruském jazyce. Bohužel, v roce 2012, kdy nová gruzínská vláda strany Georgian Dream, jejichž lídr Bidzina Ivanishvili má úzké vztahy s Ruskem, tento kanál zrušila a dosud nebyl znovu spuštěn. Podle Tamar Kinsturashvili, ředitelky Media Development Fund, to byla fatální chyba právě ve vztahu k rusky mluvícím menšinám.

Od doby, kdy je Georgian Dream u vlády, tak uplatňuje dvoustrannou politiku. Na jedné straně pokračuje v integraci s EU a snaží se o členství v NATO, ale zároveň uplatňuje politiku otevřené diskuze s Ruskem, tedy politiku pragmatismu. Jakkoli oficiálně jsou kritičtí k předchozí Saakashviliho vládě, která prý Rusko podcenila, zdá se, že ruský vliv za nové vlády posiluje. Samo Ministerstvo obrany v přezkumu strategické obrany mezi 2017-2020 říká, že “Rusko s využitím politických, ekonomických a informačních nástrojů pokračuje ve svém pokusu omezit mezinárodní politickou podporu obranných schopností Gruzie”. Dokument také označuje ruské informační operace a soft power nástroje jak hrozby pro národní bezpečnost.

Batu Kuteli, bývalý americký velvyslanec, který se ve své práci soustředí na hrozby nástrojů ruské soft power, potvrzuje, že současná gruzínská vláda v boji proti ruským vlivům nedělá zhola nic. Nicméně, on sám také tvrdí, že i přese všechno jsou gruzínští občané poměrně odolní. Kuteli dokonce věří, že tato odolnost dosahuje až mystického rozměru a zároveň označuje pro-západní mínění jako největší gruzínskou sílu proti dezinformacím.

Vinou prohlubujících se politických i obchodních vazeb s Kremlem se upevňuje gruzínská závislost na ruské ekonomice a penězích, např. závislost na ruském turismu. Tamar Kinsturashvili v ročním reportu The Media Development Foundation také popsala, že vláda často legitimizuje zpravodaje, které šíří primárně proti-západní narativy. Nejenom, že jim často nabízejí interview, ale mají s nimi i reklamní smlouvy aj. Dle Tamar lídr Ivanishvili dokonce chválil “fašistický plátek” jako “jediného národního zpravodaje, kterého je hodno číst”. Toto naprosto potvrzuje dvoustranou polarizační politiku vládnoucí strany.

Mediálnímu a politickému prostředí v Gruzii bychom dnes nemohli dát vysokou známku.

Odolnost, je to možné?

Potírání dezinformací není samoúčelné. Škodliví aktéři se adaptují v jakémkoliv prostředí, kde budou pokračovat ve svém úsilí potírání demokracie, podkopávání a využívání emocí a ztráty důvěry v systém. Souhlasím zde s Ninou Jankowicz, známou výzkumnicí a poradkyní, že si musíme uvědomit, že “pokud i obyvatelé jsou ´mysticky odolní’ vůči dezinformacím a dlouhodobě bojují za demokratizaci a proti ruskému vlivu, jsou mu zároveň stále náchylní podléhat, pak zranitelnost je všudypřítomná, a to i v těch nejsilnějších demokracií”.

A proto je důležité kombinovat pluralistické mediální prostředí, kterému jsou občané schopni věřit a projekty, jako je např. Mythdetector, zřejmě nejrozšířenější gruzínská ověřovací platforma dezinformací, obdoba evropské The East Stratcom Task Force, s proaktivní celospolečenskou prací na dlouhodobé odolnosti. Bohužel, boj ověřovacích a odhalovacích platforem proti dezinformacím není sám o sobě až tak účinný, neboť závisí na schopnostech dosáhnout co nejrychleji ke správnému publiku (offline i online), a také závisí na schopnostech shromáždit správné vědomosti, které mohou představitelům mediálního prostoru pomoci v určování fake news a zastavit je tak předtím, než se dostanou do mainstreamové mediální sféry.

Pro všechny země východního partnerství je pak důležité integrovat zranitelné skupiny - národnostní, jazykové či náboženské menšiny. Pro rusky mluvící menšiny v Gruzii je logicky ruská státní televize jediný dostupný zpravodaj, a proto je nutné investovat do kvalitní a legitimní žurnalistiky v jazyku zranitelných menšin, který dokáže konkurovat ruským kanálům. Zářným příkladem je zde pobaltský stát Estonsko, které dlouhodobě takto bojuje proti ruským kanálům a daří se jim snižovat procenta lidí, kteří z těchto zdrojů čerpají informace. Boj proti dezinformacím by se měl stát celospolečenskou spoluprací mezi školami, médii a občanskou společností. Factkcheckeři využívají stejných informací, jako mohou normální občané.

V Gruzii tak byl vytvořen školící program Discover truth yourself!, který učí mediální gramotnost. To se stává nejdůležitějším faktorem odolnosti vůči cizím vlivům a dezinformací. Je také velmi důležité si uvědomit, že na to nejsme sami a propojit se se všemi různými výzkumníky, politiky, občanskou společností a vzájemně si vyměňovat lokální, regionální a národní zkušenosti a praktiky s bojem proti dezinformacím.