Historie dezinformací: jak se vyvíjely nástroje politického boje a úskoků

Když se pak lidstvo začalo sdružovat ve složitějších a početnějších společenstvích a vyvíjet nové nástroje pro sdílení informací, nabraly manipulace a pokusy o ovlivnění zájmu veřejnosti na významu. Nejednou třeba i změnily výsledek vojenského střetu nebo směřování historie jako takové.

Jeden z prvních důvěryhodných záznamů o využití dezinformací pochází z antického Říma, z doby pár let před začátkem občanské války mezi Octavianem a Markem Antoniem. Kolem roku 44 př. n. l. již proti sobě tito dva vedli válku informační ve snaze získat podporu senátorů i obyvatel. Octavianus využil Antoniova vztahu s královnou Egypta Kleopatrou a obvinil ho, že se poddává barbarské kultuře a zrazuje republiku. Na podporu svých tvrzení pak v senátu zveřejnil Antoniovu závěť, v níž Antonius odkazoval východořímská území Kleopatře a uváděl, že si přeje být pohřben v Egyptě. Někteří badatelé jsou ale toho názoru, že závěť dost možná částečně či plně zfalšoval sám Octavianus, aby svého soupeře očernil a vyhrál v propagandistickém boji.

Jiný příklad zase najdeme na bojištích římsko-parthských válek na území dnešní Sýrie. V přibližně podobné době, jako spolu soupeřili Octavianus a Antonius, využil římský generál Publius Ventidius Bassus podstrčených informací k tomu, aby lstí zvítězil v bitvě nad parthským generálem Pacorem. Římští špehové tehdy svému generálovi sdělili, že místní vládce, který měl být spojencem Říma, ve skutečnosti potají stranil s Parthy. Ventidius tak věděl, že zrádce bude vynášet informace z jeho porad, a na jedné z nich proto vyjádřil obavu, že Parthové přejdou řeku Eufrat v jižnějším bodě, než Římané původně předpokládali, a oni jim tak nebudou schopní vzdorovat. Jeho plán zafungoval – generál Pacorus přešel řeku na jihu a tím dal Ventidiovi dost času na to, aby zaujal obranné pozice v blízkém městě. Ventidius nakonec svou armádu dovedl k jasnému vítězství, zatímco Pacorus padl v bitvě.

Dezinformace vždy hrály ve válkách zásadní roli. Čínský generál Sun-c’ ostatně ve svém traktátu Umění války kdysi napsal: „Válka je především důmyslná lest. Tak jsi-li schopný, předstírej neschopnost, tak jsi-li připraven, předstírej nepřipravenost, tak jsi-li nablízku, dělej žes daleko, tak jsi-li daleko, dělej žes nablízku.“ Největší důsledky však v historii měla o hodně nedávnější dezinformační činnost. Ta totiž nebyla namířená na pár senátorů nebo jednoho generála, ale na obyčejné lidi. V roce 1902 se v Rusku objevila tajemná kniha jménem Protokoly sionských mudrců. Jednalo se o smyšlený text popisující, jak utajená skupina Židů plánuje ovládnout svět.

Autoři opsali několik existujících textů, především politickou satiru Maurice Jolyho z roku 1864. Protokoly v následujících desetiletích vyvolaly a rozdmýchaly antisemitské vášně nejprve v Rusku a pak i ve zbytku světa. Kniha později stála u základů nespočtu konspiračních teorií, které jsou leckdy dodnes živy, a statisíce pravicových extrémistů a antisemitů stále věří v její pravost. Ve skutečnosti jde pravděpodobně o podvrh z pera ruské tajné služby. Ta židovské obyvatelstvo chtěla využít jako obětního beránka pro antimonarchistické revolucionáře, kteří ohrožovali stav věcí v Rusku.

Internet a popularizace softwaru pak z padělání dokumentů učinily věc ještě běžnější a rozšířenější. Před několika dny projekt EUvsDisinfo identifikoval vykonstruovaný dokument, který se vydával za zprávu eurokomisaře Schinase, slibující, že EU přesídlí migranty do Gruzie. Jednalo se o pečlivě vytvořený příklad dezinformace, která měla Gruzínce poštvat proti EU jen pár týdnů před tamními parlamentními volbami.

V moderních světových konfliktech také najdeme celou řadu příkladů dezinformační činnosti. Významné technologické milníky v minulosti představovaly nové nástroje – lži a manipulace začalo být možné šířit prostřednictvím televize, telegrafu nebo rádia. Britský novinář Sefton Delmer byl v oboru psychologické války přímo mistrem. Jeho výborná znalost němčiny mu vysloužila místo v britském tajném Výkonném výboru pro politické vedení války (PWE), kde byl za druhé světové války pověřen vedením falešných rozhlasových stanic namířených na Němce. Cílem jedné z nich třeba bylo demoralizovat německé jednotky šířením dezinformací – Delmer například tvrdil, že manželky vojáků spí ze zahraničními pracovníky, kteří do Německa přišli. V jiném pořadu zase Delmer zosobnil figurku jménem „Der Chef“, smyšlenou německou postavičku, která kritizovala Hitlera a vysoko postavené nacistické pohlaváry, aby tak mezi níže postavenými členy strany vzbudila pochybnosti. Ke tvorbě nepravdivých, ale uvěřitelných příběhů pro své rozhlasové pořady Delmer využíval hovory ze zachycených dopisů, které si Němci posílali s občany neutrálních států.

Společnou mají všechny případy dezinformace z historie, od falešných obav římského generála po německého rádiového podvodníka, jednu věc – jejich cílem je manipulovat nepřáteli či jen nevinnými přihlížejícími a tím získat výhodu oproti politickým oponentům či cizím mocnostem.

Zásadně se však změnily možnosti, jak dezinformace šířit, a také přístup, který k nim mají běžní občané. Především pak tyto nástroje šíření lží a nepravd výrazně zjednodušily. Svět není bezpečný, a svět virtuální už vůbec ne. Propojenost nám přináší příležitosti, ale za každým kliknutím se skrývá manipulace.

A můžete se vsadit, že autokrati a propagandisté minulosti by za současné komunikační technologie dali duši.