Česko a Slovensko plné dezinformací. Nebo je to dezinformace?

Na Slovensku je za průkopníka v boji proti dezinformacím označován středoškolský učitel a aktivista Juraj Smatana, který si začal všímat nesrovnalostí mezi jednotlivými médii. Některá z nich popisovala Rusko jako vyspělou zemi, skvělou pro život a negativně se vyjadřovala o západních zemích a jejich „zkaženosti“. Smatana si však byl vědom toho, že Rusko, které má nižší střední délku života, vyšší úmrtnost, kriminalitu je propagováno mnohem pozitivněji než vyspělé západní státy. Začal tedy pátrat a v roce 2015 vytvořil seznam českých a slovenských webových stránek, které dle něj šířily ruskou propagandu a dezinformace.

Dva proudy

Není překvapením, že Česká republika společně se Slovenskem nejčastěji čelí dezinformacím přicházejícím z Číny a Ruska. Způsob propagandy se však liší. Rusko se snaží dezinformační scénu ovládnout skrze média řízená a financovaná z Moskvy (mezi nejznámější řadíme Sputnik a Aeronet) a až následně skrze diplomaty či „agenty“. Velká část pro-rusky orientovaných portálů však z Moskvy není nijak řízena ani financována. Velkou část dezinformačních webů spravují, tvoří a následně sdílejí čeští občané, kteří jsou o škodlivosti EU, NATO a liberální demokracie zkrátka přesvědčeni.

Naproti tomu minimálně do roku 2017 nebyl zaznamenán výrazný nárůst čínských zpravodajských kapacit a čínská propaganda tak probíhala spíše skrytě, skrze diplomatické krytí. Po vypuknutí koronavirové pandemie se však začaly postupně formovat narativy vykreslující Čínskou lidovou republiku jako zachránce. Čína se tak začala dostávat do povědomí českých občanů více než dříve.

Cílem jak Ruska, tak Číny je skrze dezinformace nalomit integritu Evropské unie a oslabit důvěru v její instituce. Cíle obou velmocí se však liší. Čína se primárně soustředí na technicko-vědeckou špionáž s cílem získat prvotřídní evropské knowhow a stát se technickým (a tedy i ekonomickým) lídrem. Rusko cílí na podkopání demokracie, které mu umožní převzít kontrolu nad celými státy skrze politické entity sympatizující s ruským stylem vládnutí.

Jak vypadá typický Čechoslovák věřící dezinformacím?

Asi 60 % občanů České republiky se aspoň jednou setkalo s dezinformací. Problémem je, že zhruba 25 % jim věří a bohužel velká část jim věří dál i po konfrontaci s pravdou. Jak vlastně vypadá profil člověka, co snadno uvěří konspiračním teoriím a šíří dezinformace s domněním, že sdíli pravdu?

Nejnovější studie od Globsec, která vyšla pod záštitou Prague Security Studies Institute, se zaměřuje na to, zda věk, vzdělání, stupeň urbanizace či celková spokojenost s vlastním životem má vliv na to, zda jedinec dezinformaci uvěří. Velkým překvapením je, že věk v tomto případě nehraje de facto žádnou roli. Byly zkoumány různé věkové skupiny (od nejmladších až po seniory 65+) a každá ze skupin měla rovnoměrné zastoupení kolem 30-35 %. Stejně tak nehraje roli to, zda bydlíte ve městě či na vesnici a z jaké části republiky pocházíte. Největší rozdíl se ukázal ve vzdělání, kdy u vysokoškolsky vzdělaných osob byl podíl jen zhruba 22 % a s klesajícím vzděláním narůstal, až téměř ke 40 % u osob se základním vzděláním.

Napříč věkovými skupinami se ale liší motivace a důvody pro šíření dezinformací. Mezi mladými se šíří dezinformace zejména z důvodu fascinace danou zprávou, protože je něco „cool“ a „šokující“, mladí často věří, že tím mohou zaujmout své okolí a šokovat, stát se středem pozornosti. Naproti tomu senioři tyto dezinformace šíří, nebo je přinejmenším absorbují z důvodu hrozby společenského vyloučení. Pakliže by se stavěli “proti proudu”, budou vyloučeni ze společných sociálních aktivit, případně stigmatizováni jako odlišní a toho se většina seniorů obává. Psala jsem si jednou se seniorkou, která přeposílá řetězové maily svého starého kamaráda, protože ho nechce urazit a přijít tak o jeden z mála sociálních kontaktů ve svém životě.

Kdo to platí?

Velká část ruských dezinformačních portálů není financována ze zahraničí, ale funguje na bázi vlastní výdělečné činnosti. Jak to ale funguje? Zhruba 40 % příjmů pochází z reklamy, kdy se pohybujeme v řádech vyšších desetitisíců, někdy až statisíců měsíčně. To se odráží samozřejmě od čtenosti a návštěvnosti. Mezi nejvíce navštěvované patří po Sputniku a Aeronetu například web AC24, jež v lednu 2020 zaznamenal téměř milion návštěv.

Proti financování dezinformačních webů začal bojovat agregační portál Seznam.cz, který skrze funkci „sklik“ nezobrazuje reklamu na dezinformačních webech (nejprve se řídil seznamem od iniciativy Konspiratori.sk, nyní dle Nadačního Fondu nezávislé žurnalistiky). Tímto krokem zbrzdil jejich příjmy z reklamy. Zhruba čtvrtinu příjmů ovšem stále tvoří příspěvky od samotných čtenářů. Hlubší analýzu dezinformačních serverů a jejich financování nabízí rozsáhlá studie „Dezinformace jako byznys“.

Síla zákona

Snahy o potírání dezinformací se bohužel zatím nemohou opřít o potřebnou legislativu. Tak jsme alespoň svědky vzniku mnoha organizacích, kteří se ať už na bázi dobrovolnictví či nezisku snaží bojovat proti dezinformací jak v České republice, tak na Slovensku. Díky jazykové, historické a kulturní blízkosti se tyto organizace navíc mohou navzájem doplňovat a podporovat. Ukazuje to důležitý rozměr boje s dezinformacemi – mezinárodní spolupráci. Neboť, jak se vyslovila Laďka Mortkowitz Bauerová na naší konferenci „Pravda bolí”, řada dezinformací se kopíruje napříč státy a jazyky.

Ministerstvo vnitra dokonce uvádí seznam Institucí mediální gramotnosti a odhalování dezinformací, stejně tak jako partnerské instituce, kam řadí NATO Stratcom a EEAS East Stratcom. Nadále je třeba zmínit například slovenské Konspiratory či české elfy, kteří se po vzoru těch baltických rozhodli anonymně bojovat s dezinformacemi.

Absence legislativy ale zůstává stěžejním problémem. Doufám, že v blízké budoucnosti bude mít jak Česká republika, tak Slovensko k dispozici takové zákony, které budou šíření dezinformací a propagandy upravovat. Klíčové je také sledování financování dezinformačních webů, politických stran a zájmových skupin, protože potom budeme schopni vysledovat, zda jsou zájmy a sliby politiků čistě jejich iniciativou, nebo zda za nimi stojí někdo třetí, čtvrtý. Protože je to společenská hrozba jako každá jiná.