Blokáda 120 tisíc obyvatel Náhorního Karabachu musí skončit

Spor o koridor
Blokáda Karabachu zanechává nespočet lidí bez základních potřeb, ohrožuje řadu z nich na zdraví, dramaticky zvyšuje riziko hladomoru. A na diplomatické úrovni vážně ohrožuje plnění vzájemných mírových závazků.

Minulý týden jsme v Evropském parlamentu schválili rezoluci, která upozorňuje na humanitární krizi v Náhorním Karabachu, vyzývá k ukončení jeho blokády a nabádá obě strany konfliktu – Ázerbájdžán i Arménii – k mírovému dialogu.

Budu vždy mezi prvními, kteří podpoří aktivisty, snažící se o ochranu životního prostředí a svého okolí. Údajné zapojení ázerbájdžánské vlády ale signalizuje, že o životní prostředí zas až tak moc nejde; a především žádný důvod není ospravedlněním pro to, aby obyvatelé Karabachu byli připraveni o základní práva, jako je svoboda pohybu a přístup k základním potřebám. Protest, který něco takového dopustí, není legitimní a musí skončit.

Zodpovědnost za bezprostřední situaci nese Ázerbájdžán. Nejen že blokující jsou původem z Ázerbájdžánu a spekuluje se o přímém zapojení vlády. I ze závazků jasně vyplývá, že Ázerbájdžán musí zajistit průchodnost Lačinského koridoru, který je jedinou spojnici arménské část Karabachu s Arménií.

Naše reakce
Situaci v regionu se věnuji od začátku svého mandátu. Naposledy jsem se do dění na ázerbájdžánsko-arménské hranici snažila vstoupit v září loňského roku. Teprve týden před novou eskalací konfliktu jsem v naší frakci usilovala o rezoluci vůči Baku, ale ostatní frakce – patrně s vidinou chystané dohody o dodávkách plynu a ropy – ji odmítli. Týden na to Ázerbájdžán začal ostřelovat arménské pozice. A pouhý den poté jsem se ve Štrasburku sešla s ázerbájdžánskou delegací. Tu jsem kritizovala za eskalaci konfliktu.

Připomínala jsem stále ještě čerstvou dohodu obou zemí, kterou zejména chování Ázerbájdžánu ohrožuje. Baku totiž využívá hned dvou věcí: tou první je, že pozornost v regionu Východního partnerství je pochopitelně upřená na Ukrajinu, která čelí ruské invazi. A tou druhou je mnou hlasitě kritizované memorandum Ursuly von der Leyen, jímž se Evropská komise upsala Ázerbájdžánu k zdvojnásobení odběru zemního plynu a poté i dodávek ropy.

Už tenkrát jsem varovala, že se nám takové dohody o fosilních obchodech s diktátory v napjatých regionech vymstí, a že prezident Alijev se příliš neliší od Putina. A obě věci se mi alespoň jako zpravodajce podařilo promítnout do výroční zprávy o vztazích EU s Ázerbájdžánem.

Blokáda Náhorního Karabachu je součástí této nerovnováhy, ze které země vedená diktátorem Alijevem těží. A je dalším důvodem, aby i EU přehodnotila svoje vztahy s Baku.