Zákaz LGBT+ symbolů v Kataru aneb Kdo tady tahá politiku do sportu?

Katarští pořadatelé světového šampionátu (a spolu s nimi mnozí diváci) si stěžují, že hráči především západních reprezentací svým lpěním na LGBT+ symbolech „tahají do sportu politiku“. Domnívám se, že je to přesně naopak: svou agresivní politikou zasahuje do sportovní události Katar.

Porovnejme si oba postoje: Bývalá waleská fotbalistka a ambasadorka waleského fotbalu na mistrovství světa v Kataru Laura McAllister se bezprostředně po utkání Walesu s USA svěřila britské televizi ITV, že ji katarská ochranka na stadionu Ahmeda bin Aliho odmítla vpustit do areálu s duhovým kloboukem s odůvodněním, že jde o „zakázaný symbol“. McAllister opatření nakonec „obelstila“ a při samotném zápase jej hrdě nosila.

Podobná pozornost byla před prvními zápasy upřena také na kapitány některých reprezentací (jako na anglického Harryho Kanea nebo nizozemského Virgila van Dijka), kteří avizovali, že v zahajovacích duelech nastoupí s duhovou páskou.

Někdejší hvězda waleské ženské fotbalové reprezentace se nechala slyšet, že hrdá podpora všech lidí bez rozdílu je tím, čím se chce Wales na světovém šampionátu reprezentovat.

Domnívám se, že to je nakonec nejdůležitější argument. I kdyby se FIFA a katarští pořadatelé dohodli na nějakém „kompromisu“, není přece možné stavět tak velkou globální událost na premise, která zakazuje fanouškům, ale i hráčům, aby vyjadřovali klíčovou univerzální hodnotu svojí země, zde např. solidaritu s menšinami: jinými slovy, vzít si duhový klobouk na fotbal není tahání politiky do sportu, ale reprezentování národních hodnot na světovém šampionátu, zatímco zakazovat účastníkům reprezentovat vlastní zemi je tahání politiky do sportu par excellence.

Zároveň je nutné si přiznat několik věcí. Zaprvé, fráze „do fotbalu (sportu) se politika netahá“ je především okřídlená lež. Fotbal, stejně jako sport vůbec, byl odjakživa s politikou úzce spjatý. Když se daří nároďáku, mění to podstatně atmosféru společnosti – a politici všech barev a zřízení toho odjakživa využívají. Stejně tak jsou mistrovství odnepaměti politická prestiž pro aktuální vládu hostující země, ale také symbolem spolupráce, schopnosti zemí  se utkat ve férovém zápasu a ocenit vítěze, ať je odkudkoli.

A zadruhé, pokud někdo takhle radikálně zasahuje do osobních preferencí účastníků, je to on, kdo v takovém případě „tahá do sportu politiku“. Protože ani Laura McAllister ani nikdo z kapitánů, kteří chtěli nastoupit k utkání s duhovou páskou, nepřijel do Kataru měnit zákony, ale pouze reprezentovat svou zemi a její hodnoty. Ať chceme nebo ne, fotbal není jen kopání do míče, ale také manifestace sportovního ducha, který může každý národ pojímat trochu jinak. A pro některé národy je zkrátka důležité vyjádřit na tak ostře sledovaných událostech sounáležitost s menšinami a otevřenost fotbalu pro všechny lidi bez rozdílu. Pokud je tohle východisko, z jakých pozic může pořadatel něco takového zakazovat? Vždyť by šlo o přímý zásah „politiky“ do sportu.

Pokud chce Katar využívat šampionát k tomu, aby propagoval svoje pojetí sexuálních menšin jako neviditelných nebo neexistujících, je ostudou FIFA, že dovolí v takové zemi podobně významnou událost vůbec pořádat. Když už ale převáží ekonomika nad lidskými právy a Katar toto privilegium získá, není možné, aby svou politickou propagandu vnucoval hráčům a fanouškům, kteří na mistrovství dorazili.

Protože k čemu je mistrovství světa, když v něm nemůžete skutečně reprezentovat svou zemi se vším všudy? Na co mají pak být fanoušci a hráči hrdí?