Proč nenávidíme whistleblowery aneb když je útočník i žalobcem a soudcem

Třeba takový Christopher Wylie sice žije ve Velké Británii, ale jen díky tomu, že se pustil do boje s britskou a americkou soukromou firmou, nikoli státem. I tak popisuje, že mu chodí výhrůžky smrtí na denní bázi. Čeká ho zřejmě mnoho dalších let života ve strachu.

Chelsea Manning už si trest odpykala (díky zásahu Obamy o 22 let dřív, než ukládala původní sazba). Snad proto ji společnost většinou nezahrnuje do výpadů vůči whistleblowerům. Ovšem pachuť “zrádkyně” na jejím jméně v očích mnoha lidí ulpívá dál.

Pro řadu mých čtenářů, podporovatelů či pozorovatelů mojí práce je mnohdy záhadou, proč liberální demokratka, která proti režimům, jako je ten ruský, aktivně bojuje, může podporovat tyto osoby. Mně naopak zůstává záhadou, proč není podpora jednotlivce proti zvůli státní moci větší samozřejmostí.

Julian Assange bude nejspíš zanedlouho přesunut do americké věznice, kde mu hrozí trest až v délce 175 let. Lidskoprávní organizace, pozorovatelé i lékaři však upozorňují, že Assangovi hrozí v USA daleko spíše smrt. Proto jsem se téměř v předvečer pravděpodobného Assangova vydání do Spojených států rozhodla vysvětlit co nejupřímněji a nejsrozumitelněji svou pozici. Věřím, že můžeme dojít vzájemnému porozumění.

Precedent vs. případ

Jelikož to s oním porozuměním myslím opravdu vážně, ráda bych ze všeho nejdřív identifikovala zásadní rozpor ve vnímání výše zmíněných případů. Většina lidí na ně nahlíží standardní optikou: je zde podezření na spáchání trestného činu, měl by tedy proběhnout klasický soud a rozhodnutí o vině či nevině. Snowden nebo Assange se pak jeví jako ti špatní už z principu, neboť se tomuto standardnímu postupu vyhýbají.

Pro určitou skupinu lidí se navíc prohřešili i bez soudu – ať už zveřejněním dokumentů, které mohly nahrát do karet „protistraně“, anebo zveřejněním jmen a údajů ohrozili soukromí mnoha lidí.

Tenhle úhel pohledu respektuji, apeluje ostatně na hodnoty, jako je právní stát či ochrana soukromí, za které se sama snažím politicky zasazovat denně a v mnoha světových regionech. Jsem ale přesvědčená, že kontext těchto případů – a kontext whistleblowingu obecně – je natolik specifický, že s touto běžně uplatňovanou perspektivou nelze tak docela souhlasit. Vysvětlím.

Obzvlášť Spojené státy případy „svých“ whistleblowerů odjakživa silně politizují: důkazem budiž uniklé nahrávky a vyjádření různých amerických politiků naznačující třeba i zavraždění Assange či Snowdena, používání lživých svědectví u soudu o vydání Assange, uvěznění Snowdena v Rusku skrze zrušení pasu a jeho následné označování za ruského špiona, nebo třeba silné domácí kampaně proti těmto jednotlivcům, které whistleblowery označující jako teroristy. Politizace a medializace i běžnějšího případu je vždy hrozbou pro férový proces a samy tyto faktory obhajoba pravidelně a legitimně využívá ke zneplatnění soudu. V případě whistleblowerů je tu tedy reálne riziko, že soud by nejednal o konkrétním případu, ale rovnou o jakémsi kýženém precedentu. A to je z hlediska práva velmi ošemetné.

Účelem zpolitizovaného soudu je odstrašit všechny potenciální následovníky, kteří by zvažovali vynést na světlo důkazy o nekalostech, jichž se daná vláda dopouští. Nemohu tedy v tomto případě podporovat standardní postup, pokud je jeho hřiště takto vychýlené na jednu stranu, navíc tu výrazně mocnější.

Shodneme-li se na tom, že vynesené důkazy na WikiLeaks či o NSA jsou zločinem proti společnosti, máme tu stát jako potenciálního „útočníka“. Je vysoce problematické, aby se stal následně žalobcem. A je obzvlášť nebezpečné, aby se stal do určité míry dokonce i soudcem, s ohledem na onu míru politizace a tedy nemožnost vyloučit tlak na soudce, kteří by případ vedli.

Stejně principiálně se ovšem snažím přistupovat také k reálným prohřeškům, jichž se whistlebloweři dopustili. Snowden, Manning, Wylie i Assange udělali ve své snaze dostat pravdu na povrch mnoho chyb. Julian Assange snad nejvíc ze všech. Měli bychom však umět rozlišit, že jsou to pořád ty firmy a státy, které se dopustily oné první chyby, trestných činů a manipulace. Pokud se budeme soustředit primárně na chybující jednotlivce, budeme přesně tam, kde nás chtějí tyto velké instituce mít, a kam investují nemalé částky za kampaně ovlivňující veřejné mínění právě tímto směrem.

Pokud by bylo možné spravedlivě posoudit dílčí chyby whistleblowerů, aniž by čelili politizaci svého případu či obvinění z terorismu, pak bych takový soud zcela podporovala. A věřím, že oni sami by před takový soud sami dobrovolně předstoupili.

Místo toho, abychom však dnes upínali svou pozornost na závažné činy nejmocnějších institucí, jako je masové sledovací praktiky NSA, válečné zločiny, které Amerika posvětila, nebo když Facebook de facto podpořil a poháněl genocidu v Myanmaru, řešíme dnes ty, kteří na toto všechno ukázali prstem. Proč vždycky končí v nemilosti ti, co řeknou, že král je nahý?

Jedinec vs. státní moc

Tím se dostávám k základnímu problému tohoto systému: Stát nastavuje pravidla ochrany whistleblowerů. Tentýž stát, proti němuž se whistleblowing často může otočit. A tentýž stát pak má tuto ochranu a spravedlivý proces zajistit někomu, kdo proti němu vytáhl do boje, a pak vyvodit důsledky z odhalených prohřešků.

Jak vůbec můžeme čekat, že takový systém dokáže fungovat ve prospěch jednotlivce? Čelíme tu zvláštní verzi příběhu Davida a Goliáše, v němž by měl Goliáš sundat zbroj, odložit zbraně a jít se divákům omluvit za to, že bojoval neférové souboje.

Nerada bych byla k legislativě úplně nefér. Na případu Wylieho je patrné, že pokud se jedná o spor s korporacemi a nikoli státem, může se stát, že Goliáš (Facebook) třeba hodí přes palubu svého „dodavatele zbraní“ (Cambridge Analytica). Potom se sice jede dál, zákony na ochranu whistleblowerů se však s každým takovým případem zlepšují.

Pokud se však jedná o odhalování provinění státu, nemáme zatím žádný precedent, v němž by se dalo hovořit o spravedlivém trestu pro státní moc. A to je hlavní důvod, proč chci tvorbu takových precedentů podporovat. Chci, aby když kterýkoli občan demokratické země zjistí, že jeho země napáchala nějaké zlo, bude se moci obrátit na nejbližší policejní stanici, ombudsmana či na média bez strachu, že bude ohrožena jeho svoboda, život nebo že bude případ zameten pod koberec.

Ve jménu budoucích whistleblowerů

Případy zmíněných whistleblowerů se často výrazně liší a nerada bych, aby tento text opět směřoval pozornost jen na to, kde, jak a kdo pochybil. Jde mi o principiální okolnosti, z nichž vycházím, když se tak skandálně zastávám Assange či Snowdena, a zároveň hledám odpovědi na to, jak nastavit systém lépe. Jaké principy mě k tomu tedy vedou?

Za prvé, chyby těch, kteří upozorňují na zlo, by neměly nás neměly hypnotizovat jako hlavní předmět diskuze jen proto, že stát i korporace mají víc moci a peněz tam naši pozornost strhávat.

Za druhé, jako společnost zoufale potřebujeme lepší systém ochrany jednotlivců před státem a mocnými hráči, který nevyvolává pochyby o svojí spravedlivosti.

Za třetí, existují-li takové pochyby, musíme se jako společnost naučit stát za tím slabším, méně mocným aktérem: jednotlivcem.

A závěrem, potřebujeme precedenty whistleblowingu, který nebude trestaný, ale naopak chráněný, a dá najevo všem budoucím odvážným lidem, kteří se stanou svědky bezpráví, že mohou promluvit beze strachu.

To jsou všechny hlavní důvody, proč mě můžete vidět na demonstraci proti vydání Juliana Assange do Spojených států amerických. Nejsem jeho fanynka: štve mě svých chováním i chybami, které nasekal, a neshodnu se s ním ani na způsobech, které v minulosti volil. Ale já nejsem ta, která si ho vybrala, aby reprezentoval obraz whistleblowingu a svobody slova. Vybral si ho mnohem mocnější stát, který z něj chce udělat odstrašující případ.

Proto hodlám nadále bojovat za to, aby z něj takový případ nebyl. Ve jménu všech budoucích whistleblowerů.