Evropská unie nesmí Kazachstán nechat mimo svůj zřetel

Kazachstán zažil tento měsíc nejbouřlivější protesty za více než tři dekády od pádu Sovětského svazu. Země, která měla pověst ostrůvku stability v regionu, jakkoli samozřejmě k demokracii měla daleko, odhalila svou skutečnou kondici: výbuch násilí byl projevem dlouho zadržovaného napětí ve společnosti.

Rozbuškou konfliktu se stal skokový nárůst cen pohonných hmot způsobený výpadkem dodávek z Ruska. Jak už to však bývá, ekonomická nespokojenost se rychle transformovala v politické požadavky na svržení prezidentského systému a jeho nahrazení parlamentní demokracií. Projevem nespokojenosti bylo i svrhávání mnohých ze stovek soch někdejšího prezidenta Nursultana Nazarbajeva, který vládl zemi dlouhých devětadvacet let a jehož je nynější prezident Tokajev pokračovatelem.

Dále trvající nazarbajevovský režim v Kazachstánu silně potlačuje svobodu médií. Zemi tak v žebříčku World Freedom Index Reportérů bez hranic patří až 155. místo. Celkově se stav země pod prezidentem Tokajevem zhoršoval delší dobu, a my jsme tak nyní mohli sledovat jen nutné vyústění reálné kondice jeho režimu.

Temná role spojenců

Tokajev nepřijatelným způsobem zneužil zahraniční podporu k potlačení svobod vlastních obyvatel, o kterých mluvil jako o teroristech či zahraničních agentech. V rámci takzvané Organizace smlouvy kolektivní bezpečnosti (OSKB) vyzval kazašský prezident aktivní signatáře, mezi něž patří Arménie, Bělorusko, Kyrgyzstán, Rusko a Tádžikistán, aby mu přijeli do země pomoci potlačit odpor vojensky.

Kazašská armáda dle dostupných údajů vícekrát střílela do demonstrantů a má na svědomí desítky obětí. Tokajevovu prosbu bezprostředně vyslyšeli Rusko a Arménie.

Vyvolání příslušné klauzule OSKB bylo přitom v kontextu letošních střetů fakticky nepřijatelné. Klauzule se totiž vztahuje na dvojí hrozbu: buďto vnější ohrožení státu, anebo terorismus. Tady se ale jednalo o obyčejné Kazachy, kteří vyjadřovali svou nespokojenost s režimem ve své vlastní zemi. Právě proto Tokajev ve veřejných prohlášeních demonstranty opakovaně nazýval „teroristy“.

Nesledovali jsme samozřejmě žádný boj s terorismem, ale obyčejný akt autoritářské zvůle, a to mimořádně sprosté. Tisíce občanů dnes v důsledku této ostudné manifestace moci sedí ve věznicích s nálepkou „terorista“.

Tokajevův formální pokus o deeskalace situace jmenováním nového premiéra nelze brát vůbec vážně. Prezident totiž zůstává svrchovaným vládcem východního střihu, který je za situaci v zemi a její potenciální řešení plně zodpovědný. Nový premiér je, stejně jako ten předchozí, jen jeho prodlouženou rukou.

Jakou roli by nyní měla sehrát Evropská unie?

Evropská unie prozatím kritizovala zapojení cizích vojsk a varovala Rusko, aby respektovalo suverenitu Kazachstánu. Osobně jsem přesvědčená, že musí následovat rezoluce Evropského parlamentu vůči Kazachstánu. Na jejím vzniku se budu aktivně podílet. Už ve středu proběhne diskuse na plenárním zasedání. Vzhledem k tomu, že Evropský parlament jednu rezoluci vůči Tokajevovi schválil již v únoru loňského roku, bude důležité nenarušit její váhu, ale zároveň reflektovat nový vývoj situace — a říct si jasně, co musí Evropská unie nyní dělat.

Evropská unie dosud v regionu nemá téměř žádné slovo. K tomu, aby došlo ke změně, je potřeba otevřít nové dialogy a tam, kde je to možné, posílit ty stávající. A to zejména se zeměmi v okolí Kazachstánu, například s Uzbekistánem a Kyrgyzstánem. I ty totiž mají problematické politiky a činí nedemokratické kroky. V rámci regionu jde však stále o potenciální partnery, s nimiž lze za určitých okolností vést rozumný rozhovor.

Obě země jsou mimo jiné nárazníkové pro současnou migraci z Tálibánem ovládaného Afghánistánu a nemají žádný zájem na tom, aby se situace zhoršovala i u jejich přímého souseda ze severu. Evropská unie by tak skrze vzájemné vztahy mohla zvýšit svou diplomatickou přítomnost v regionu a v případě budoucích konfliktů pomáhat s mediací.

Proč by nás v Evropské unii mělo toto dění zajímat, je tedy zjevné. Nejde jen o univerzální lidská práva, ale také o naše ryze utilitární zájmy. Destabilizované země a regiony v čele s diktátory vyhánějí občany z domovů. To, že lidé migrují, je běžné. Lidé, jež někdo donutí opustit domov, ale prchají bez zázemí, které by jim pomohlo vybudovat si jinde nový život.

To pak bohužel ubližuje i stabilitě zemí, kam putují. Problémů s jejich integrací využívají populisté, kteří radikalizují a štěpí společnost. Pokud proto máme možnost převzít část zodpovědnosti hned, měli bychom tak učinit.