Česká cesta k vyrovnanému zastoupení možná povede bez kvót. Co je ale alternativa?

Pracovně tomu říkejme kvóty, i když si na chvilku odmyslete zipové kandidátky, a zkusme to více brát jako libovolnou umělou regulaci, která vede ke změně zastoupení skupiny, na kterou cílí. Veřejná debata je plná argumentů jak z obhajující, tak oponující strany: Kvóty pomohou k větší rovnováze mezi muži a ženami, říkají jedni. Ale na úkor kvality, oponují druzí. Kvóty pomohou ženám na pozice, před kterými by jim jinak bránil skleněný strop. Kvóty jsou diskriminační vůči mužům. Ženy mají právo na adekvátní reprezentaci. Kvóty jsou pro ženy ponižující…

Můj osobní postoj ke kvótám si také prošel nějakým vývojem. Dříve jsem je rezolutně odmítala. Bylo to dílem vlastního postupu a dílem komunity kolem mě – v mé bublině čekalo minimum překážek. Postupně jsem si ale začala všímat, že má bublina je spíše výjimečná, a že i u mě vnitřně dochází k podceňování se víc, než je zdrávo. Začala jsem tedy uvažovat nad tím, co jsou ty překážky, s jakým nastavením vyrůstáme a proč některá tzv. soft opatření nefungují – a jestli jsou na místě hard opatření.

Nechtěla jsem, aby tohle ožehavé téma zahltilo mou kampaň Politika je pro všechny, která se snažila spíš o přemosťování, sběr a představování relevantních dat, vyvracení některých mýtů a rozvolnění zaťatých diskusí. Přesto cítím potřebu se k tomuhle nejskloňovanějšímu opatření nějak postavit. A jdu právě posledně jmenovanou cestou – ráda bych, abychom debatu o kvótách posunuli za hranice ideologických předsudků.

Co říkají data

Nechala jsem si vypracovat studii, která zkoumá kvóty využívané v politice napříč Evropou. Tak jako u každého opatření, i u kvót bychom našli výhody i nevýhody. Vybrala jsem čtyři od obou stran, které považuji za nejvěcnější:

- Kvóty odporují principu rovných příležitostí, neboť preferují ženy.

- Kvóty trpí demokratickým deficitem, neboť volič sám by měl mít právo vybrat, koho volí.

- Zavádění kvót podněcuje závažné konflikty uvnitř stranických organizací.

- Kvóty odporují principům liberální demokracie.

Ovšem naopak:

+ Kvóty kompenzují stávající bariéry, které ženám brání v jejich adekvátním zastoupení.

+ Ženy mají právo být reprezentovány a demokracie je povinna jim pro to vytvořit poměrné podmínky.

+ Argument prioritou kvalifikace neobstojí – volby jsou otázkou reprezentace, ne kvalifikace.

+ Argument právem voliče neobstojí – za volitelnými nominacemi stojí strany.

Ať už je pro nás silnější kterýkoli z argumentů, je třeba si uvědomit, že kvóty jsou poměrně pestrou směsicí variant – jsou radikálnější i umírněnější, a lze s nimi pracovat flexibilně: nasazovat je jen v dílčích oblastech, dočasně, odměnovým systémem apod. V jednotlivých státech EU najdeme řadu příkladů, jak lze s tímto nástrojem zacházet:

V Rakousku federální zákon o rovném zacházení definuje kvóty v tomto smyslu: v případě, že uchazečka o zaměstnání projevuje stejné (anebo samozřejmě lepší) kvalifikaci pro práci, měla by dostat jako žena přednost alespoň do té doby, než instituce dosáhne genderově rovnovážného stavu.

Podobně v Německu podmiňují veřejné instituce počet přijímaných žádostí o zaměstnání. V obou případech zákony zachovávají podmínku kvalifikovanosti – jde tedy o snahu přibližovat se rovnovážnému zastoupení, aniž by to bylo na úkor kvality služeb.

Neodpustím si i jednu výpravu mimo EU, a to na Ukrajinu. Ta již od roku 2013 zavedla do svého systému odměny: pokud strana dostane do Parlamentu alespoň 30 % žen, dostane bonusový příspěvek za volby navíc.

A jak by mohly fungovat kvóty v soukromém sektoru? V roce 2019 sedělo v představenstvech největších společností v zemích osmadvacítky 28 % žen. Jediným členským státem, který v této disciplíně dosahuje alespoň 40% zastoupení žen, je Francie. Ta se na toto číslo dostala v roce 2016, což je přesně pět let od chvíle, kdy zavedla 40% kvótu na ženy v představenstvu pro firmy s více než 500 zaměstnanci, či tržbami nad 50 milionů eur.

Rozdíl mezi státy, které v minulosti přistoupily k nějakým kvótám a těmi, které nikoli, je evidentní. Šest zemí s pevnými kvótami mají v představenstvech velkých firem v průměru 35 % žen. Státy, které přijaly některá z měkkých forem opatření, dosahují v průměru 27% zastoupení. Zato státy, které nepřijaly opatření žádné, evidují pouze okolo 15 % žen v představenstvech větších firem.

Dánsko je naproti tomu zemí, kde se ženám dlouhodobě daří v politice prosazovat, aniž by k tomu byly zapotřebí povinné kvóty (což je mezi severskými zeměmi výjimka). Nejčastěji se tento zdánlivě „hladký“ úspěch přikládá historicky silnému ženskému hnutí. Zdá se, že efektivní alternativou ke kvótám je dostatečný veřejný tlak a mobilizace občanské společnosti za vyrovnané zastoupení. Uvidí se, je-li třeba Zakroužkuj ženu u nás počátek takové mobilizace.

Jestli se jakýchkoli kvót dočkáme i u nás ukáže teprve čas a hlavně důkladná diskuze. Stávající naladění společnosti bohužel diskuzi nepřeje. Problém se zastoupením žen v politice a rozhodovacích pozicích je však u nás zřejmý a pouhým odmítáním konkrétních řešení rozhodně nezmizí.

Možná že i česká cesta k vyrovnané politice nakonec povede, stejně jako v Dánsku, bez kvót (případně si na ni můžeme počkat do roku 2180). Od jejich nejhlasitějších odpůrců ovšem dosud nevidím příklon k žádné jiné alternativě, natož k nějaké občanské mobilizaci. Můžeme tedy vést alespoň tu diskuzi?