Boj s dezinformacemi v jiných zemích

Země typicky bojují s dezinformacemi třemi způsoby: legislativou, vládními iniciativami a nevládními iniciativami. V tomto článku se budu zaměřovat primárně na první dvě - to ale neznamená, že bude občanská společnost vynechána!

Zákony - jde někdo správným směrem?

Většina zemí, které nějakou formu zákonů či regulací zavedla, se soustředí především na období voleb, čímž minimalizují omezení běžné svobody slova a zároveň chrání svou demokracii a volby od cizího vměšování. V Kanadě je například trestným činem „uvádět lživá tvrzení o kandidátovi za účelem ovlivnění výsledku voleb“ – definice je však jen úzká, na „tvrzení, že kandidát porušil zákon, odstupuje z volby, či týkající se jeho občanství, místa narození, vzdělání, profesní kvalifikace či členství v určité skupině“. Během volebního období také není dovoleno, aby si zahraniční entity kupovaly reklamy. Do boje jsou zapojeny i platformy: mají povinnost publikovat seznamy reklam a kdo je schválil. Tento prvek transparentnosti je nástrojem spousty zemí a to proto, aby se mohla zapojit i občanská společnost. Tzv. watchdog (z pojmu „hlídací psi demokracie“) organizace či novináři jsou důležitou součástí boje proti dezinformacím, jelikož stát na kontrolu všeho a všech nemá přirozeně kapacity.

První evropskou zemí, která do boje vyrazila tvrdě a přijala zákony týkající se regulace sociálních sítí kvůli boji s dezinformacemi a hate speech, bylo Německo. Inspirovala se u nich následně Francie i Jižní Korea. Velké mediální společnosti jsou zde díky tzv. Network Enforcement Act z roku 2017 zodpovědné za obsah sdílený na svých platformách. Jedná se o jednu z těch radikálnějších legislativ – výrazně omezuje svobodu vyjadřování online. Platformy s více než dvěma miliony uživatelů mají povinnost odstranit zjevně nelegální obsah do 24 hodin od nahlášení uživatelem a do týdne vyšetřit a odstranit obsah, jehož pravdivost je těžké určit. Jinak jim hrozí pokuta až 50 milionů euro. Mnoho expertů označuje zákon za protiústavní a zvedla se proti němu vlna odporu mezi občany a novináři, kvůli jeho narušení svobody slova a svobody tisku. Sociální sítě totiž ze strachu z postihů smažou téměř vše a je téměř nemožné se odvolat.

Co dělá vláda, když nepíše zákony?

Zlatou střední cestou většiny zemí se zatím zdají být vládní iniciativy, a ačkoli každá země má jinou, je to určitě směr, ze kterého se lze hodně učit. V Kanadě, Jižní Koreji či třeba na Taiwanu existují vládní agentury, které dezinformace monitorují a aktivní hlásí platformám k odstranění. Nejedná se však o nařízení vůči platformám, a ty tak nahlášený obsah kontrolují stejně, jako by ho nahlásil jakýkoliv uživatel. Není to perfektní řešení a stále může dojít ke zneužitím či přílišným zásahům do svobody slova, obě strany se ale aspoň částečně vyrovnávají – není to tak ani o jednostranném rozhodnutí vlády, ani o nekontrolovatelném rozhodnutí platformy.

Množství zemí, ale i třeba Evropská komise, vydaly také různé deklarace, závazky chování či kódy praxe, kde vyzývají sociální sítě k boji s dezinformacemi, zajištění transparentnosti politické reklamy či odstraňování falešných účtů šířících dezinformace. Platformy se zavazují je dodržovat, vymahatelnost je ale nízká a jedná se tak spíše o dobrovolnou deklaraci spolupráce. Navíc tím země převádí společenskou odpovědnost na korporace, jejichž jediným logickým zájmem je vydělat peníze, nikoli se starat o demokracii.

Technologie: dobrý sluha

Některé země jsou technologicky trochu dál, a projevuje se to také na jejich způsobu boje s dezinformátory. Vyznačují se totiž kromě digitalizované státní správy i nejlepší obranou před dezinformacemi: digitálně gramotným obyvatelstvem. Příkladem takových zemí je Estonsko či Taiwan.

O Estonsku koluje spousta misinformací,jako například že situaci řeší přísnými zákony, opak je ale pravdou – má spoustu nelegislativních opatření, ta se ale z větší části opírají o občanskou společnost a online dobrovolníky. Pod Estonskou obrannou ligou byla například založena Cyber Defence Unit, dobrovolnická obranná organizace trénující kyberspecialisty. Je zároveň přirozené, že vyšší míra digitalizace čelí jiné úrovni hrozeb. Proto i opatření jsou často o krok dál. Například tzv. Keyless Signature infrastruktura (KSI) je technologie zajišťující důvěryhodnost a integritu dat, které vláda poskytuje občanům (předkládaná legislativa, oficiální tiskové zprávy, komunikace apod.), jelikož se jim stávalo, že informace vlády zahraniční aktéři manipulovali.

Taiwan se sice se svou legislativou řadí mezi země více omezující svobodu slova, především kvůli čínským dezinformačním kampaním a nutnosti silně kontrolovat tok informací jde ale příkladem na mnoha frontách. Ministerstvo obrany založilo skupinu rapidní odpovědi na hoaxy a falešné zprávy – shromažďuje data o dezinformačních kampaních, identifikuje trendy v útocích za použití big data a machine learningu a následně je odhaluje skrze média a weby. Přijali také nové kurikulum mediální gramotnosti a řadí se tak mezi zatím bohužel málo zemí, které se rozhodly jít i dlouhodobou cestou digitální emancipace lidí.

Co by měla dělat Evropská unie?

Můj souhrn není úplný. I proto je potřeba udělat skutečně dobrou a detailní analýzu existujících řešení. V nově založeném speciálním výboru pro dezinformace, který koordinuji, jsme se proto rozhodli k vypracování takové studie a věřím, že na jejím základě začneme spolu s Komisí tvořit skutečně funkční legislativu, která bude chránit svobodu slova i tisku.

Přenesení odpovědnosti za obsah na platformy je zdánlivé odstranění problému na povrchu (dezinformací), avšak bez odstraňování příčin - kterými jsou třeba mediální (ne)gramotnost, nedostatek transparentnosti ve financování i zobrazování obsahu či chybějící definice. Zároveň to ohrožuje svobodu slova, jak se ukazuje na platformách, které raději zcenzurují vše, aby náhodou neporušily zákon, či nasadí nedokonalé algoritmy, filtrující i nezávadný a satirický obsah.

Průchozí kroky mohou být omezení nákupu politické reklamy, zvýšení transparentnosti reklamy i jaký se vám zobrazuje obsah, a především: zapojení občanů a tedy uživatelů do procesu rozhodování a navrácení jejich možnosti kontrolovat svá data či obsah.

Pamatujete si ještě na dobu, kdy vám Facebook na zdi nezobrazoval příspěvky podle takzvané relevance, kterou vyhodnocuje tajný algoritmus, ale podle času přidání? Já ano – a nepovažuji za možné bojovat s dezinformacemi, pokud budou lidé zavírají do informačních bublin podle „relevance“.